obrázek z archivu ireceptar.cz

Barevný svět hřibů

Jsou houbaři, kteří sbírají velké množství různých druhů hub – od zajímavých slizáků mazlavých až po nenápadné penízovky. Pro drtivou většinu houbařů však králem hub zůstává pravák – neboli hřib, především ten smrkový či dubový. Vězte však, že hřiby hýří všemi barvami.

Široce pojaté hřibovité houby jsou početná a pestrá skupina hub, přičemž u nás jich roste téměř 90 taxonů (tj. druhů a vnitrodruhových taxonů – forem a variet). Praktičtí houbaři považují za hřibovité houby (čeleď Boletaceae) ty, které mají třeň a klobouk, přičemž naspodu klobouku je hymenofor tvořený z rourek. Nové poznatky však prokázaly, že některé rody patří do jiných čeledí – například klouzky (rod Suillus) patří do čeledi slizákovitých (Gomphidiaceae). Z této u nás obecně rozšířené představy „rourkatých“ hřibovitých hub se vymyká jen jeden zástupce rodu lupenopórka (Phylloporus) – lupenopórka červenožlutá (Phylloporus pelletieri), která má místo rourek lupeny, ale ostatními znaky, zejména charakterem výtrusů, náleží do hub hřibovitých.

Hřib smrkový ( Boletus edulis ) - běžný, houbaři velmi oblíbený druhHřib smrkový ( Boletus edulis ) - běžný, houbaři velmi oblíbený druhAutor: Archiv ireceptar.cz

Bílé hřiby

Vraťme se však ke klasickým pravákům – hlavně druhům rodu hřib (Boletus), a to zejména tzv. „bílým“ hřibům, které mají na řezu neměnnou bílou dužninu. Do této skupiny patří dva hojné druhy – hřib dubový a hřib smrkový, a také dva vzácné druhy – otužilý hřib borový, který můžeme najít již na počátku května, a teplomilný hřib bronzový. Jedinečný vzhled propůjčuje hřibu bronzovému až černohnědá barva klobouku kontrastující s dlouho do dospělosti bílými póry rourek a okrově hnědým třeněm, který je pokryt nevýraznou síťkou.

„Barevné“ hřiby

Méně houbaři důvěřují tzv. „barevným“ hřibům, jejichž pestře vybarvené plodnice často budí respekt. Právě v této skupině totiž můžeme najít nejvíce druhů, které mohou přivodit při špatné tepelné úpravě značné zdravotní obtíže. Jde hlavně o skupinu tzv. „modráků“ (Luridi), které mají červené pigmenty na třeni a také červeně vybarvené póry rourek.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Například hřib satan je zasyrova nebo při nedostatečné tepelné úpravě velmi nebezpečná houba, která způsobuje úporné žaludeční a střevní obtíže – na Berounsku proto tradičně satanu říkají „bliják“.

Plodnice dospělých satanů často dosahují úctyhodných rozměrů – šedobílý klobouk dosahuje v některých případech průměru až 30 cm, naspodu má oranžově červené póry, ale rourky jsou žluté; kyjovitý, shora síťkovaný třeň je mohutný, u dospělých plodnic na bázi řepovitě rozšířený, v horní části žlutý, dole červený, dužnina je bělavá až bledě žlutá a jen slabě modrající na řezu.

K nejznámějším modrákům patří hřib koloděj s výrazně síťkovaným třeněm a hřib kovář, jehož třeň je pokryt drobnými červenými zrníčky. Část praktických houbařů je dobře zná a dokáže je odlišit, někteří si je však pletou. Odlišení těchto dvou celkem často nacházených druhů by však mělo patřit k základním houbařským znalostem.

Vyrůstá na lokalitách s vápencovými půdami a najdeme ho pouze pod listnáči – především buky a duby. Díky úbytku jeho přirozených lokalit se vážně uvažuje o jeho zařazení mezi chráněné druhy. Již nyní ho však najdeme v Červeném seznamu hub České republiky, podobně jako i některé další vzácné barevné druhy hřibů. Hřib Le Galové a hřib nachový překvapí při bližším zkoumání proměnou barvy klobouku. Mladé plodnice obou druhů mají zpočátku klobouky zpravidla světlé, bělavé či šedavé, avšak ve stáří je klobouk růžový až purpurově červený. Nejvíce variabilní je robustní hřib rudonachový, jehož plodnice se barevně mění nejen v průběhu celého vývinu, ale má i celou řadu přechodných forem s plodnicemi vybarvenými od purpurově červené až po úplně žlutou.

Hřib kovář ( Boletus luridiformis ) - můžeme ho najít od nížin až do hor a to jak pod jehličnatými tHřib kovář ( Boletus luridiformis ) - můžeme ho najít od nížin až do hor a to jak pod jehličnatými tAutor: Archiv ireceptar.cz

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Existuje i nevelká skupina hřibů, které se vyznačují hořkou chutí dužniny. Sem patří například hřib kříšť, který je podobný hřibu satanu, od kterého ho odlišují žluté póry rourek a růst převážně v jehličnatých lesích.

Jiná skupina barevně atraktivních hřibů, tzv. „žluté“ hřiby (Appendiculati), má žluté póry rourek. Patří sem například hřib královský a hřib Fechtnerův – oba byly popsány od nás ze středních Čech. Rostou vzácně jen v oblasti teplomilné květeny a jsou tak vzácné, že patří mezi houby chráněné u nás zákonem. Hřib královský jen stěží můžeme v přírodě přehlédnout a zaměnit za jiný druh. Jeho nádherný růžovočervený klobouk, zářivé žluté rourky a citronově žlutý třeň, pokrytý síťkou, mu dodávají majestátný vzhled opravdového „krále“ mezi hřiby. Přízvisko královský je ale odvozeno od názvu originální lokality, kterou je Královská obora v Praze, dnes známá jako Stromovka. Méně nápadný je hřib Fechtnerův, který má stříbřitě bělošedou pokožku klobouku, citronově žluté póry, žlutý třeň, v horní části síťkovaný a na bázi s víceméně nápadnou červenou zónou a žlutou dužninou, která na řezu modrá. Narozdíl od hřibu královského je hřib Fechtnerův pojmenován podle preparátora Botanického ústavu Univerzity Karlovy v Praze Františka Fechtnera, který tento hřib sbírával v oblasti Českého krasu. Oba zmíněné hřiby rostou pod listnatými stromy, zejména pod duby a buky.

Křemenáče a kozáky

Velkou skupinou hřibovitých hub jsou kozáky a křemenáče – ačkoli patří do jednoho rodu (Leccinum), červenokloboukaté zpravidla nazýváme křemenáče a hnědé kozáky. U nás jich roste asi 15 druhů a všechny jsou jedlé. Z křemenáčů jsou nejhojnější křemenáč osikový a křemenáč březový. Vzácnější jsou např. křemenáč smrkový, který roste pod smrky a křemenáč krvavý, který je hojnější jen místy a najít ho můžeme pod osikami nebo duby. Důležitým znakem tohoto druhu je tendence dužniny zabarvovat se na poraněných zregenerovaných místech do červenorezava. Rozlišení jednotlivých druhů křemenáčů a kozáků je často dosti obtížné i pro zkušeného mykologa. Z kozáků se běžně u nás vyskytují a do kuchyně sbírají kozák březový a kozák habrový, kdežto vzácnější druhy, kozák dubový a kozák topolový, by měly být ponechány na loklitách.

Kozák dubový ( Leccinum crocipodium ) - u nás celkem vzácný druh, který roste pouze v listnatých lesKozák dubový ( Leccinum crocipodium ) - u nás celkem vzácný druh, který roste pouze v listnatých lesAutor: Archiv ireceptar.cz

Suchohřiby

Zajímavou skupinou jsou druhy zahrnované do rodů Xerocomus a Xerocomellus, často nazývané také jako suchohřiby, z nichž hřib žlutomasý neboli „babka“ náleží u nás k nejhojnějším hřibovitým houbám. Také v této skupině hřibů najdeme pestře vybarvené druhy. Živě třešňově až krvavě červený klobouk má například hřib červený, který však najdeme jen málokdy. I jeho plodnice jsou spíše drobné, s útlým třeněm a průměrem klobouku do asi 8 cm. Praktická využitelnost těchto druhů je omezená. Ke kulinárním účelům je třeba velmi pečlivě vybírat jen mladé a zdravé plodnice a kontrolovat, zda nejsou již napadené jinou houbou – nedohubem (Hypomyces). O něco kvalitnější a vyhledávanější jsou proto plodnice hřibu plstnatého. Do této skupiny hřibů patří také hřib příživný, který je dnes řazen do samostatného rodu Pseudoboletus. Zcela výjimečný je tím, že cizopasí na jiné houbě – pestřeci (Scleroderma).

Klouzky

Početnou skupinou hřibovitých hub jsou také klouzky (Suillus), vyznačující se většinou slizkým povrchem klobouku. Mnohé z nich jsou hojné a dobře známé jako např. na borovice vázaný klouzek obecný a klouzek zrnitý nebo pod modříny rostoucí pohledný klouzek slič, někdy též zvaný modřínový, který patří k našim nejhojnějším klouzkům. Poznáme ho podle slizkého, živě žlutooranžového klobouku, drobných, zlatožlutých pórů naspodu klobouku, žlutohnědavého třeně s prstenem a žluté dužniny. Naproti tomu klouzek zrnitý prsten na třeni postrádá a charakterizuje ho zrníčkatý třeň s mléčnými kapičkami na pórech rourek mladých plodnic. Klobouk má žlutohnědý až sytě okrový, bledě žluté póry, útlý protáhlý třeň a bledou dužninu. Oba jsou jedlé a chutné.

Ale dost teorie, houbařská sezona právě začíná. Buďte na ni dobře připraveni.

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Zájemcům o rozšíření svých znalostí doporučujeme knihu Houby - česká encyklopedie, nakladatelství Reader´s Digest Výběr, v níž najdete základní informace o hřibovitých i jiných skupinách hub. Doporučujeme také novou publikaci Hřibovité houby od Josefa Šutary a kol.

 

 

Akční letáky