Inspirace: Keře, které kvetou časně na jaře. Máte je na své zahradě?

Jakmile roztají sněhy a ledy, hledáme na zemi první kvetoucí rostliny. Podívat bychom se však měli i do větví. Které keře kvetou časně zjara?

Druhy časně kvetoucích dřevin se pokusíme uspořádat podle toho, jak postupně nakvétají. Není to ovšem jednoznačné, protože díky rozmarům počasí je to v každém roce trochu jiné.

Kalina vonná

Mezi mnoha druhy kalin vyniká tím, že kvete časně, podle počasí je to nejčastěji na konci února. I když mráz některé květy poškodí, rozvíjejí se další. Kalina vonná (Viburnum farreri, syn. V. fragrans) pochází ze severní Číny. Je to poněkud neuspořádaně rostoucí keř, vysoký většinou asi dva metry. Listy má vejčité, nenápadné. Opravdu silně vonící květy jsou světle růžové nebo bělavé a nahlučené v květenstvích velkých asi 5 cm. Plody nejsou moc nápadné.

Tato kalina nemá zvláštní nároky na půdu, vyžaduje jen stálou mírnou vlhkost. Vzhledem k tomu, že se chceme co nejvíce těšit z květů, sázíme ji na místa chráněná a teplá. Můžeme ji řezat, ale když to přeženeme, začne se nežádoucím způsobem zahušťovat. Množit ji můžeme letním řízkováním.

Jasmín nahokvětý

S českým jménem jasmín je trochu zmatek. Často se tak mezi lidmi nazývá velký keř, který bíle kvete až koncem května – to je ovšem pustoryl (Philadelphus). Nás zajímá opravdový zástupce rodu Jasminum, tedy jasmín nahokvětý (Jasminum nudiflorum). Pochází z Číny a vytváří dlouhé, obloukovitě ohebné výhony, na nichž se už na podzim ukazují první poupata. V době, kdy začínají na zahradách rozkvétat první krokusy, se objevují malé, jasně žluté květy. Je jich mnoho a jestliže je mráz spálí, většinou nakvetou další. Později na jaře a v létě už není tento jasmín se svými drobnými listy nápadný.

Je to dřevina vysloveně světlomilná a teplomilná. Poměrně často u nás namrzá. Obráží sice velice dobře, ale zimní ochrana je žádoucí. Jasmín si vysadíme na závětrné místo na terasu, z níž spustíme dolů jeho dlouhé výhony. Dá se ovšem také vyvazovat k opoře do výšky i přes dva metry. Půda je vhodná lehká, sucho snáší dobře. Snadno ho rozmnožíme dělením nebo zahrnutím výhonů do půdy, tedy hřížením.

Vřesovec pleťový

Od ostatních vřesovců i od vřesu poznáme tento druh snadno, protože jako jediný kvete v předjarním období. Poupata k tomu má připravena již na podzim. Kopečky vysoké jen kolem 20 cm jsou obaleny drobnými růžovými květy. Existuje mnoho odrůd, které jsou bílé nebo v různých odstínech růžové či fialové. Původní rozšíření má vřesovec pleťový (Erica carnea) v jižní a západní Evropě. Zasahuje ovšem i na naše území do jižních a západních Čech. Zásady pěstování jsou stejné jako u všech rostlin zahradních vřesovišť. Vysadíme ho tedy na místě ve slabém polostínu do lehčí, stále vlhké půdy obohacené rašelinou. Vysazujeme více rostlin pohromadě na minimální vzdálenost 25 cm od sebe. Odkvetlá květenství odstřihneme. Vřesovec množíme řízkováním v létě, případně dělením.

Lýkovec jedovatý

Když se dostaneme do ještě holých předjarních listnatých lesů, může naši pozornost upoutat malý, růžově kvetoucí keřík lýkovce jedovatého (Daphne mezereum). Má jen několik větviček, ale jak voní! Rostlina někdy po letech dosahuje metrové výšky; většinou je ovšem vysoký asi 50 cm. Podlouhlé a trochu našedlé listy bývají dlouhé 6 cm. Růžové květy obklopují holé konce větviček. Dužnaté plody jsou sytě červené, skoro kulaté. Ukrývají jediné semeno. Celá rostlina je jedovatá, jak už upozorňuje druhové jméno.

Lýkovec jedovatý má rozsáhlý areál rozšíření, který sahá přes celou Evropu do západní Číny. U nás je to druh vzácně a roztroušeně rostoucí na většině území, nejčastěji v pahorkatinách a v podhorských oblastech. Zpravidla nevytváří porosty, ale jednotlivé keříky se tu i tam objevují v bučinách i ve světlých dubohabřinách.

Pro výsadbu vybereme na zahradě stále vlhké místo v lehkém polostínu. Pod listnatými stromy bývá humus z opadlého listí, je žádoucí přidat zahradní kompost. Půdní reakce by měla být neutrální, zaléváme pozorně. Lýkovec jedovatý je u nás dostatečně mrazuvzdorný a zvláštní zimní ochrana proto není nutná. Rozmnožování je nejvhodnější výsevem, ihned po probarvení plodů. Semenáčky rostou zvolna. Vypěstování kvalitních sazeniček trvá i tři roky.

Rododendron raný, pěnišník raný

Řídce větvený keř, asi metr vysoký, kvete fialově často již na samém počátku března. V té době má ještě loňské listy, které ovšem později opadávají. Tento pěnišník vznikl už v polovině 19. století jako kříženec dvou druhů rostoucích v Himálajích a v horských oblastech Sibiře.

Dřevina kvete podstatně dříve než jiné rododendrony a jemnou stavbou větví je také moc nepřipomíná. Má ovšem stejné nároky. Potřebuje tedy hlavně humózní kyselou půdu, čehož dosáhneme podstatným přídavkem neupravované rašeliny, poroste na místě v lehkém polostínu a ve stálé vysoké vlhkosti půdní i vzdušné. Vsazujeme ho na chráněné místo, třeba k zahradnímu jezírku. Tento rododendron (Rhododendron x praecox) u nás ve dřevě mrazy příliš netrpí, rozmnožování by ale bylo obtížné.

Dřín obecný

Je to vyšší, zvolna rostoucí keř, listy má nenápadné, vejčité. Již na podzim můžeme na větvičkách pozorovat kulatá poupata, která čekají na první delší bezmrazé období koncem zimy. Pokud jsou větve osluněné, otevírají se většinou již v únoru. Jednotlivé nevelké květy jsou sdruženy do kulovitých květenství. Je jich nakonec tolik, že vytvoří doslova zlatou záplavu. Po odkvětu pomalu a nenápadně narůstají plody, které zrají koncem srpna. Keř se tak opět probarví, tentokrát do temně červené. Lesklé peckovice jsou podlouhlé, velké až 3 cm. Uvnitř skrývají jedinou velkou žlutohnědou pecku a jsou jedlé. Dřín obecný (Cornus mas) je typickým druhem naší teplomilné květeny. Roste ve světlých dubových či habrových lesích nebo v křovinatých porostech často s růžemi, hlohy či trnkami. Celkové je rozšířen od střední Evropy po Malou Asii.

Keř je plně mrazuvzdorný. Vhodná je pro něj každá zahradní hlinitá nebo hlinitopísčitá půda, do které přidáme trochu mletého vápence. Místo zvolíme na slunci nebo jen v lehkém polostínu. Dřín vysazujeme samostatně nebo do skupiny se stejně vysokými okrasnými keři. Je nenáročný a vyžaduje jen minimální občasnou zahradnickou péči. Pokud chceme mít mnoho květů a plodů, nesmíme zkracovat větve, děláme tedy jen občasnou probírku nejstarších z nich. Dřín množíme výsevem, vzchází ale zdlouhavě.

Mandloň nízká

Tento jen do metru vysoký keř bývá počátkem dubna zcela pokrytý záplavou jemných, růžových květů. Listy má úzké, v létě se na větvičkách objevují dokonce malé mandle. Jejich semena jsou jedovatá. Mandloň nízká (Amygdalus nana, syn. Prunus tenella) roste od střední Evropy po západní Asii, u nás se vyskytuje jen vzácně na jižní Moravě. Je to keř vysloveně teplomilný a vápnomilný, jinak ovšem nenáročný a odolný proti suchu. Vysazujeme ho zásadně na plné slunce. Na vhodném místě se časem počne do okolí rozšiřovat podzemními výhony, čehož se dá dobře využít k rozmnožování.

Pozdrav z jarní procházky

Může jím být několik větviček s kočičkami. I když si vrbu jívu (Salix caprea) asi na malou zahrádku nevysadíme, je velkým zpestřením pro předjarní přírodu. Protože bývá často seřezávána, roste většinou jako nepravidelný keř do výšky přes tři metry. Tento druh vrby má listy široké, vejčité. Jíva je rostlina dvoudomá, jsou tedy rozlišeny keře samičí a samčí. Květy ve stříbřitě lesklých jehnědách se ukazují již před rašením listů, většinou v březnu. Samičí jehnědy jsou zelenavé, samčí nažloutlé od pylu (více o jehnědách viz strana 38).

DOBRÉ RADY

Všechny časně kvetoucí dřeviny potěší i včelaře, protože je hojně navštěvují včely.
Keře je vhodné doplnit o jarní byliny. Zvláště se k tomu hodí jaterníky, prvosenky, sněženky, ladoňky, ladoničky, čemeřice, krokusy, talovíny, dymnivky, sasanky.
Vysazujeme je k cestám na místa, kde můžeme každodenně pozorovat, jak pokračuje rozvíjení poupat. Zblízka oceníme i vůni některých květů.
Větévky s poupaty můžeme rychlit a použít je ve vázách. Pokud je ponoříme celé na několik hodin do vlažné vody, rychle v místnosti vykvetou.