Plzák španělský (Arion lusitanicus) patří do čeledi plzákovitých (Arionidae). Někdy je též nazývaný portugalský, lusitanský, případně rezavý a do České republiky se dostal z jižní Evropy. Původně se vyskytoval na Pyrenejském poloostrově, v západní Francii a v Anglii a přibližně před padesáti lety se začal šířit za hranice původního výskytu. U nás byl poprvé spolehlivě pozorován na začátku 90. let minulého století.

Poznáte španělského od lesního?

V dospělosti dorůstá do délky 8–12 cm a je tak druhým největším plzákem z osmi našich druhů čeledi Arionidae. Tělo má zavalité, schopné se polokulovitě stahovat. Zadní konec nohy je zaoblený. V dospělosti má jeho zbarvení různé odstíny v oranžovohnědé škále a působí to, jako by byl špinavý. Velikostí a barvou se může v dospělosti často velmi podobat našemu původnímu plzáku lesnímu (Arion rufus), který však může dorůst až do délky 15 cm a je zbarven v rozmezí oranžové, cihlově až sytě červené. Hlavním a jednoznačným rozdílem je vybarvení mladých jedinců přibližně do velikosti tří centimetrů.

  • U plzáka španělského jsou mláďata pestře zbarvená v odstínech žluté až hnědé a na hřbetě mají dva ostře vyznačené žluté až citronově zbarvené pruhy. Tvar těchto mladých jedinců je víceméně vejčitý.
  • Naopak plzák lesní má mláďata jednobarevně bílá až světle žlutá s kontrastně tmavými tykadly. Délka mláďat je výrazně větší než šířka, takže tvar je protáhle válcovitý.

Právě pestře zbarvená mláďata plzáka španělského jsou natolik charakteristická, že umožňují velmi snadné rozlišení od zbývajících plzáků.

Rozmnožování

Plicnatí plži, mezi které patří i plzák španělský, jsou hermafroditi, to znamená, že jsou obojetného pohlaví, i když sami sebe oplodnit prakticky nemohou. Kopulace hermafroditů spočívá ve výměně spermií mezi dvěma jedinci a výhodou je, že klást vajíčka pak může každý z nich. V podmínkách středoevropského klimatu má plzák španělský jednu generaci do roka, kopuluje jednou ročně v časově relativně krátké době na konci června a vajíčka klade od poloviny srpna do konce září, někdy až do poloviny prosince.

  • Jeden plž může naklást 4 až 7 snůšek, dohromady až 225 vajíček.
  • Když jsou příznivé teploty, líhnou se první mláďata už za měsíc po nakladení vajíček.
  • Jestliže je mírná zima, malí, přezimující jedinci do délky 1,5 cm mohou vylézat již v lednu (!), pokud teplota vystoupí nad 4 °C.
  • Vajíčka kladená v září a později většinou přezimují a plzáci se z nich vylíhnou až příští jaro.
  • Z většiny ozimých vajíček se mladí jedinci líhnou obvykle od prvních dubnových dní.
  • V květnu až červnu pak jsou zaznamenávány nejmasovější výskyty tohoto škůdce.

V zimním období 2011–2012 však na mnoha stanovištích asi nepřezimovala i mnohá hůře ukrytá vajíčka. Proto v těchto oblastech byly v roce 2012 jen minimální výskyty. Zato v letošní mírné zimě se plzáci namnožili rekordně.

Škody na poli i na zahradě

Početné výskyty jsou kolem míst prvotního zavlečení a tam, kde je dostatek synantropních stanovišť (vyskytujících se v blízkosti lidských obydlí a využívajících změn prostředí způsobených člověkem) nebo v jinak člověkem významněji pozměněné krajině. Během posledních let bylo i na našem území zaznamenáno mnoho případů silného lokálního přemnožení. Plzák španělský obsazuje především kulturní plochy, kde se stává díky opakovanému přemnožení častým škůdcem. Přednost dává drobným zahrádkám nebo zapleveleným a hustě zarostlým neudržovaným plochám ve větších sídlech. S oblibou vyhledává zastíněná místa pokud možno s vysokou vegetací, jakými jsou hustě zarostlé meze nebo příkopy podél komunikací. Při vhodném počasí (po dešti) plži pronikají na zemědělské plochy (včetně velkých honů) za potravou. Tyto větší druhy jsou schopny se přes noc přesunout až na vzdálenost 50 m a poškozují především okraje porostů, které souvisí s neobdělávanou půdou a se zahradami. Při kalamitním přemnožení zde mohou způsobit žírem velké hospodářské škody, zejména na kulturách řepky. Za takové situace může vzniknout mylný dojem rapidního namnožení populace i během krátké doby.

Hlavní důvody kalamitních přemnožení plzáka

Plzák španělský je schopen se přizpůsobit nejrůznějším typům stanovišť. Je schopen velice efektivně využívat volnou část ekologické niky, proto se kalamitně přemnožuje zpravidla v silně změněné a narušené krajině, kde je více či méně porušena ekologická stabilita a rovnováha. To znamená, že se zde vyskytují náhradní, nestabilní a často výrazně ochuzená rostlinná a živočišná společenstva, kde po druzích, které vlivem změn vymizely, zůstalo volné místo (nemyslí se jen fyzicky, ale také ve využívání zdrojů, v potravních řetězcích, mezidruhových vztazích atd.). Druhy, jež jsou schopny se přizpůsobit, pak mohou toto volné místo rychle zaplnit.

Dalším faktorem, který hraje ve prospěch plzáků, je, že se jedná o nepůvodní druh v prostředí, kam nepatří. To má za následek, že zde nejsou vytvořeny funkční biologické vztahy mezi plzáky a jejich potenciálními predátory a parazity. Pak jsme svědky jejich „nepochopitelného“ přemnožení. Proto jako jeden z podstatných důvodů dosavadní úspěšnosti tohoto druhu je nedostatek přirozených nepřátel a parazitů, kteří se s ním doposud nestihli na nová působiště rozšířit. Přitom živočichů, v jejichž jídelníčku hrají důležitou úlohu nazí plži, je i v naší fauně celá řada. Dospělí jedinci však dorůstají až dvanácti centimetrů délky, a to si na ně již mnoho menších živočichů netroufne. Parazité, běžně napadající zástupce rodu plzák vyskytujících se v Česku už dlouhou dobu, nejsou z neznámých důvodů v případě plzáka španělského zatím příliš úspěšní.