Čočka patří k druhům, jejichž pěstování je při splnění určitých předpokladů vcelku snadné. Oproti známějšímu hrachu má o něco větší nároky na teplo, což vystihuje i známé lidové „na horách sejou hrách, na dolině čočku“.

Nejúspěšnější budeme při jejím výsevu a pěstování v sušších, níže položených a teplejších oblastech (např. na jižní Moravě), odkud také pocházejí naše původní, krajové a dříve pěstované odrůdy. V sušších letech a na lehkých půdách ale poroste dobře i jinde.

Příprava půdy a výsev

Čočku vyséváme koncem dubna nebo počátkem května, když je půda již prohřátá, aby pokud možno rychle vzešla. Není tak citlivá na mrazíky jako fazole, ale přece jen jí teplo jde vždy k duhu. K setí vybereme záhon čistý a nezaplevelený, protože čočka má malou schopnost odolávat zaplevelení. Na živiny není náročná, pěstujeme ji ve třetí, případně ve druhé trati, půda má být v dobrém strukturním stavu. Nehnojíme ji, jako jiné bobovité druhy má na kořenech hlízkové bakterie, které poutají vzdušný dusík. Na přehnojených půdách dokonce trpí více chorobami, raději pro ni vybereme spíše na živiny chudší stanoviště.

Přednost dáme vždy lehčí, písčité, dobře propustné půdě, protože v těžké a zamokřené ji snadno napadají houbové choroby. Důležité je také, aby místo pěstování bylo po celý den osluněné, teplé.

Sejeme do řádků vzdálených asi 20-30 cm, větší meziřádková vzdálenost usnadní okopávku a umožní využít plečku. Hloubka setí je asi 3-4 cm, v řádku sejeme spíše řídce. Zpočátku roste čočka jen pomalu, musíme se proto postarat o pečlivé odplevelování a okopávku.

Oporu poskytnou proutky nebo obilniny

Čočka vytváří poléhavou lodyhu a je třeba jí poskytnout vhodnou oporu. Některé odrůdy jsou vysoké jen 30-40 cm, jiné dorůstají i přes půl metru, ale opora je potřebná vždy. Proto na záhonek zapícháme větvičky nebo natáhneme mezi kolíky provázek, aby se rostliny mohly úponky zachytávat. Důležité je oporu poskytnout včas, lodyhy pak nemusíme následně zdvihat.

Druhou možností je tradiční smíšená kultura, tedy výsev v kombinaci s podpůrnou plodinou (v gengelském pěstování používáme například krajový ječmen nebo oves). Důležité je, aby vyšší obilí nízkou čočku zbytečně nezastínilo a nepotlačilo. Obilovinu tedy dáváme při setí spíše jako příměs a jen v malém množství. Vzejde-li příliš hustě, raději ji protrháme a omezíme. Čočky se při růstu zachycují obilných stébel, které pro ně tvoří nosnou konstrukci.

Sklizeň čočky

Tato plodina není náročná na vodu, umí s ní dobře hospodařit, proto ji nezaléváme. Dobré výnosy přináší v sušších letech, naopak za vlhkého, deštivého léta více trpí chorobami, chřadne a výnos bývá slabý.

Sklizeň nastává, když semena začnou zrát, lusky schnou, zrna v nich jsou vyvinutá a rostliny začnou žloutnout. Na Gengelu sklízíme čočku tak, že rostliny vytrháme nebo požneme srpem a vážeme do malých snopků, které necháme doschnout venku na sušácích nebo doma pod střechou a posléze vymlátíme.

Krajové odrůdy jsou klasika

Semenářsky je čočka samosprašná, můžeme tedy pěstovat a získávat osivo případně i od více odrůd současně v jednom roce. Protože ale její drobné květy občas navštěvují opylovači (včely a čmeláci), raději preventivně různé čočkové sorty umístíme pokud možno co nejdále od sebe a opylovače odlákáme medonosnými rostlinami mezi nimi.

K vyzkoušení jsou vhodné naše staré a krajové odrůdy, jako jsou Valtická haléřová, Pisárecká velkozrnná, Moravská drobnozrnná a Lenka nebo slovenské odrůdy, zpravidla se šedozelenými nebo zelenohnědými semeny. Známé jsou však i odrůdy se semeny černými nebo červenými či s různým mramorováním.