Cvrčení čili stridulace je milostnou písní. Samečci jejím prostřednictvím lákají samičky a také varují soky. Sbor roztoužených muzikantů koncertuje především k večeru a v noci, ale často začíná již v poledne. Každý druh cvrčka, kobylky či saranče vydává zvuk trochu odlišný. Nedochází tak ke zbytečnému nedorozumění či zdržování – samičky přesně poznají, který je pro ně ten pravý.
Zvuk, který malý tvor dovede vyluzovat, je překvapivě silný. U cvrčků a kobylek vzniká třením předního kožovitého páru křídel o sebe. Tato křídla, krytky, neslouží k letu – jsou to hudební nástroje a svrchní plášť v jednom. U cvrčků jsou z vnitřní strany opatřena malými hřebínky.
Zvuk, který jejich třením drsného povrchu krytky o hřebínek vzniká, je zesílen díky dutině, kterou sameček vytvoří nadzvednutím krytek. A navíc se uvelebí v ústí své podzemní nory tak, aby zvuk zarezonoval ještě hlasitěji. Samečci kobylek zase rádi vyskočí na vyvýšené pódium, třeba na keř nebo vysoké stéblo trávy. Jejich hudební nástroj se od cvrččího lehce liší – stridulují vystouplými žilkami na bázi křídel, kterými třou o sebe. Vystouplé žilky na předních křídlech využívají i saranče, ovšem hrají na ně svými silnými stehny.
Kobylka
Cvrček polní (Gryllus campestris)
Je kolem 2–3 cm velký a nenápadně zbarvený. Spatříte ho málokdy, ale jeho melodické cvrčení přeslechnout nelze. Původně žil spíše v teplejších oblastech republiky, ale vlivem oteplování se šíří i do dalších. Pod zemí si vyhrabává až 40 cm dlouhé nory, které slouží k bezpečnému odpočinku, samičky do nich také kladou vajíčka. Cvrčci jsou mírumilovní vegetariáni živící se travou. Ovšem jen do chvíle, nežli jeden sameček nedá na varování druhého a přiblíží se k jeho noře. Pak nastane souboj na život a na smrt.
Cvrčivec révový (Oecanthus pellucens)
Příbuzný cvrčka, je také teplomilným obyvatelem luk a suchých křovinatých strání. Je jen kolem centimetru velký, zato velmi hlasitý.
Kobylka zelená neboli luční koník (Tettigonia viridissima)
Je až 4 cm dlouhá, ale vzhledem k trávově zelenému zbarvení ji v hustém porostu málokdy spatříte. Všimnete si jí však, když vyskočí – ve skoku je přebornice. Velmi rychlé skoky do výšky i do dálky jí umožňuje třetí pár speciálně tvarovaných nohou se silnými stehny. První pár nohou při skoku příliš nepomáhá, zato nese sluchové ústrojí – takzvané tympanální orgány. O kobylkách lze skutečně tvrdit, že poslouchají kolenem. Tedy přesněji otvůrkem opatřeným membránou, který se nachází na holeni těsně pod kolenem. Kobylka zelená loví hmyz, chytá larvy i dospělce, kteří jí přijdou do cesty. Je tak hbitá, že dovede ulovit i mouchu – kořist nejprve chytne do prvního páru nohou a potom usmrtí kusadly. Stravu však doplňuje i rostlinami. Má ráda slunné, suché louky a křovinaté stráně. Její stridulace je často přerušovaná, na rozdíl od vytrvalého cvrčka. Až 6 cm dlouhá je teplomilná sága jižní neboli kobylka sága (Saga pedo) vyskytující se především na jižní Moravě. Je dravá a nelétavá. Nehnutě číhá a loví pomocí hbitých předních nohou s trny.
Saranče
Stridulovat umí i saranče, mnohdy obávaní býložravci, kteří při přemnožení způsobují úplné likvidace polních rostlin – holožíry. Máme štěstí, že naši krajinu nálety žravých sarančí stěhovavých nepostihují. Saranče obecná (Chorthippus parallelus) žádné pohromy nezpůsobuje. Je jen do dvou cm velká a má ráda spíše vlhčí, pěkně šťavnaté louky, ale přizpůsobí se téměř jakémukoli porostu. Podobná je saranče měnlivá (Ch. biguttulus), jejíž vzhled je skutečně značně proměnlivý. Na sušších loukách, především ve vyšších oblastech, může zpívat až 4 cm velká saranče vrzavá (Psophus stridulus). Louky ukrývají ještě mnohé další druhy sarančí. Všechny mají na rozdíl od kobylek krátká tykadla – u kobylek naopak sahají často až za zadeček.
Vynucená sebevražda
Louka je na pohled půvabná a klidná, v její spleti však probíhá neustálý boj o život, jako všude v přírodě. A někdy má velmi podivnou podobu. Kobylky i cvrčci byli mnohokrát přistiženi při nepochopitelném jednání. Doskákali k nejbližší vodní hladině, skočili do vody a utopili se. Dnes už víme, že za tímto sebezničujícím chováním stojí parazit strunovec (Spinochordodes tellinii). Dovede mysl nešťastné kobylky přimět, aby udělala, co se hodí jemu. Strunovci voda neublíží – naopak, potřebuje ji k rozmnožování. Vajíčka spolu s douškem vody pak pozře další nic netušící kobylka, ve které následně vyrůstá nový strunovec. A když dospěje, její dny jsou sečteny – ve vodě, do které ji přiměje skočit, z ní vyleze parazit sice tenký, ale delší než ona sama.
Ohlušující cikády
Na jihu u moře, kde je žár slunce silnější a vůně bylin intenzivnější, je i hmyz hlasitější. Při koncertech, které máme spojené s dovolenou, cikády decibely nešetří. A zvuky vyluzují úplně jinak než naši cvrčci a kobylky – bubnují na tymbál.
Teplomilné cikády obývají především tropické a subtropické kraje, zasahují však i do teplejších oblastí mírného pásu. Na hmyzí poměry jsou mnohé dost velké, měří až 6 cm, ovšem síla hluku, který dovedou vytvářet, je k jejich tělům stále v udivujícím nepoměru. Existují i cikády sotva několik milimetrů dlouhé, ani jejich hlas však přeslechnout nelze.
Silný, občas téměř ohlušující zvuk vydávají opět pouze samci a lákají jím samičky. Na prvním článku zadečku mají zvukotvorná zařízení vzdáleně podobná bubnu. Na ozvučnou destičku se upíná vazivová membrána a speciální, velmi výkonný sval. Ten dovede mírně vyklenutou, pružnou membránu zvanou tymbál rozkmitat tak, že vibruje rychlostí až 500 kmitů za sekundu. Cikády umí tymbál dále různě napínat, čímž mění tón. Pověstnou hlasitost umocňují ozvučné destičky a vzdušné vaky, které mnohdy vyplňují celý zadeček. Hlasitost může dosáhnout až 120 decibelů, cikádu tak uslyšíte na stovky metrů. O co více jsou slyšet, o to méně jsou vidět – na kůře kmenů a větví stromů bývají dokonale maskované. Některé druhy cvrčí spíše přes den, jiné večer i v noci.
Cikáda obecná (Lyristes plebejus), kterou nejčastěji uslyšíte při dovolené ve Středomoří, se vyskytuje také na Slovensku a velmi výjimečně může zavítat i do našich končin. Rovněž cikáda viničná (Tibicen haematodes) se může velmi vzácně vyskytnout i u nás na slunných stráních a vinicích jižní Moravy, kde pronikavě cvrčí, jako by brousili železo na brusce. Ostatně, některé tropické cikády zvukem připomínají spíš cirkulárku, takže můžeme být vděční našim domácím cvrčkům a kobylkám za příjemné a decentní večerní koncerty.
S cikádami se můžete setkat také ve francouzské Provence.
Související články
Zdroj: časopis Receptář
