Před devíti roky jsem se na tomto místě vyzpovídal ze svého vztahu k doubravám. Všimněte si, že to je s malým d, o žádnou dlouhonohou, štíhlou nebo rozsochatou Doubravku se nejedná. Doubrava s malým d je nejen lesní porost složený převážně z dubů – a jednak soutěska na vodním toku.
Neberte mne za slovo, ale dokonce jsem se odvážil hledat společného „jmenovatele“. V tomto případě jakési svírání, adstgringenci. Duby obsahují mnoho tříslovin, které mají svíravou nejen chuť. V případě našich dubů, letního i zimního (o ostatních nemluvě) obsahuje kůra mladých, asi desetiletých větví kolem 20 % tříslovin a v té době se „sklízejí“ pro farmaceutické využití. A pochopitelně obsahují i jiné látky, jako je škrob a červená barviva.
Dubová kůra, cortex quercis, se uplatňuje v kožním lékařství a je, jak uvedeno „osvědčeným prostředkem adstringentním“. Vysvětlení pro zapomětlivé: adstringentní látky jsou takové, které např. v kontaktu se sliznicí či v drobné ráně „zahustí až srazí povrchovou vrstvu bílkovin, sníží překrvení a zastaví krvácení“.
Odvar z dubové kůry, bohatý na třísloviny
Skalnatá soutěska udělá téměř to samé: sevře vodní proud.
To dubové jméno v sobě onu schopnost svírat tají taky. Snad původně znělo do(m)b a bývá shledávána podobnost s německým Tanne = jedle, protože oba stromy po „praevropsku“ označovaly „stromy tříselné, tříslové. Slované prý tříslili převážně dubem, Němci/Germáni jedlí. Na Moravě se domluvíte se slůvkem dubiti = vydělávat kůže. A dubený kožich z vytříslených kůží je dubeňák. A to nemluvím o Keltech, kteří dubem, dubovou kůrou konservovali (a „hořčili“) svá někdejší piva.
Před rokem 1950 Listy filologické (periodikum) přinesly rozklad k pojmům dub a doubrava tvrdíc, že spolu nesouvisejí. Možná to s nimi bude tak, jako s březnem a březostí. Březen souvisí údajně jak s břízami a jejich porosty, tak s březostí, těhotenstvím koz a skotu, resp. s graviditou zvířat. Etymologové se pak dovolávají indoevropského základ bher = nést, brát (vizte i břímě, břemeno).
Na druhou stranu s dubem, a ne s doubravou souvisejí duběnky. Duběnky jsou známé kulovité hálky na listech dubů; nemusí být jen kulovité, ale mohou mít i tvar jaké šištice. Ony kulovité způsobuje blanokřídlý hmyz, vosička žlabatka, která klade vajíčka do rostlinného pletiva a to reaguje nadměrným, nádorovitým růstem, a podle druhu žlabatky je i reakce dubu rozmanitá. Duběnky obsahují zvýšené množství (údajně až 70 %) třísloviny a bývaly využívány mj. i k výrobě „duběnkového inkoustu“.
Duběnky, hálky žlabatky dubové
Na duby jako by se odvolávala dubenka – což je někdejší komický překlep pro české lidové jméno hořcovité rostliny kropenáče z rodu Swertia. Květy má ocelově modré, tmavě tečkované, jakoby poďobané, poďubané. A tak ji v první polovině 19. století nazval Jan Svatopluk Presl ďubanka, někdy i dubanka.
Kropenáč neboli ďubanka získal svou přezdívku podle "poďubaných" květů
Snad pro podobu okraje listové čepele v některých krajích lidé znali dubek nebo dubku, důsledně psanou s b a nikoliv s p. Dupka v polštině znamená něco opravdu od dubů vzdáleného.... V případě českého teritoria se jednalo o krajové jméno kopretiny. Stejně tak má k dubům (i doubravám) daleko doubravník. Jako doubravník (i dúbravník) označovala starší čeština dvě hluchavkovité rostliny z rodů Meltis a Melissa, tedy medovník a meduňku. Jak ty přišly k „podubenému“ jménu, jsem nikde nenašel, ale že by byly častými členy společenstev dubových hájů, si nejsem jist.
Medovník meduňkolistý
I když: Vzpomínám si, že jsem první Melitis melissophylum, medovník měduňkolistý našel na rozhraní akátiny a starého dubového porostu na vrcholu kopce Homole u Štěchovic. Psal se tehdy rok 1960...
Související články
Zdroj: časopis Receptář
