Asociací může být i víc. Já mám listopad spojený s koňmi. Vždyť svatý Martin (11.11.) na koni přece přijíždí! Možná že jsem to už v Receptáři kdysi propláchl, ale musím znovu zmínit svého dědečka z Pojizeří, který si koncem 19. století a na prahu dvacátého vedl v Paceřicích u Turnova deník, mj. i „klimatologický“, počasový. A tam se nikdy nevyhnul typu koně, na němž Martin přijížděl. K mému překvapení jen asi pětkrát za deset až patnáct let přijel na bělouši. Zpravidla jezdil na brůně, nejvýš na strakaté kobylce. To víte, globální oteplování!
Máta dlouholistá
Teď ta asociace, v mém případě ryze koňská. Zamyslel jsem se nad vpádem koní mezi rostliny. Nejen těch z okolí Třeboně, ale i v názvosloví.
Asi jako první mne napadl koňský ocas či spíš žíně. Equus = kůň, saeta = žíně. Ergo přeslička, Equisetum, lhostejno kterého druhu. Třeba z těch, co už se na stránkách Receptáře nedávno pásli i pásly. V tomto případě jde o přírodovědecké rodové jméno; po české přesličce tam není ani památky.
Šalvěj lékařská
To třeba takový český konitrud. Upřímně, není to slovo a jméno ryze české, ale převzaté z polštiny. Jak k tomu jménu přišel, vysvětlil již Veleslavín v překladu Mattioliho herbáře: Všecka bylina jest velmi hořká... Má také vlastnosti purgovati. Nebo když se z ní čerstvých aneb suchých listů do deseti požívá, vyhánějí stolicemi šlem a žluč. A jest to i na koních zprubováno, když jsou na pastvě tyto byliny jedí, tedy chvístají a budou-li zanedbáni, churavějí a hubenějí...“
Polské jméno konitrud převzali bratři Peslové (1819) jako rodové pro rostlinný rod Gratiola. Výklad latinského rodového jména je se shora uvedeným na pováženou, protože jméno Gratiola je odvozeno od latiského gratia, milost, díky. Gratiola officinalis, konitrud lékařský, je vytrvalá bylina z čeledi jitrocelovitých Plantaginaceae, dříve krtčníkovitých (Scrophulariaceae), to kdyby ji někdo hledal. Je to rostlina dnes silně ohrožená, skutečně jedovatá, ze zaplavovaných luk a příkopů.
To jsem ale tuze utekl od koňů! Lidová čeština znala např. koníčky jako obecné pojmenování pro oměj (šalamounek) z rodu Aconitum (v kontaktních oblastech s němčinou, kde rostl Pferdlein) nebo označení šalvěje lékařské (Salvia officinalis). Svého času na Moravě jste mohli potkat koníka, což byl zaznamenaný lidový název pro ocún jesenní, Colchicum autumnale.
Oměj šalamounek
Kuriózní konimalta je jen jedno z mnoha komolených, ba zkomolených označení máty: koní mňať, metka koňská, koňský balšám, koňská či kobylia nať či vnať. U mát je ještě zaznamenána lidová kombinace koňská noha bez podstatného vysvětlení, jak a kde k tomu máty došly.
Jsme-li u epitet, přívlastků, druhových jmen rostlin, pak často pro velké rostliny se užívalo srovnání s velkým zvířetem, ergo koněm. Tak došel ke svému jménu velkolistý šťovík koňský, i když mi v hlavě haraší i možnost řešení, že tu bylinu žerou jen koně, že je dobrá leda pro koně.
Samozřejmě že nemohu vynechat ani klec na koně, koniklec. Ale o této bylině už dávno víte, že to je příklad dalšího zkomolení, že původně tak byla označována rostlina s převislým poniklým květem, tedy poniklec.
Koniklec velkokvětý
O autorovi
Václav Větvička je botanik renesančního ducha, který se již přes šedesát let věnuje popularizaci vědy. Působil v mnoha věhlasných institucích, například jako ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Sledujte nás v Google Zprávách