Hřbitovy nejsou jen zahrady zelené, jak tvrdíval prastarý šlágr, ale svým způsobem to jsou jak malé botanické zahrady, tak i zvláštní biotopy. Nejcennější na nich je jejich po desetiletí, po čase i po staletí neměnný režim. Mají zvláštní faunu i floru. Tu poslední, květenu, snad po celý život sledoval někdejší ředitel Botanického ústavu akademie věd v Průhonicích, dr. Slavomil Hejný. Hřbitov v žádném místě, kam přijel, nevynechal, a pořídil tam floristický soupis. Škoda jen, že dosud nikdo z jeho rozsáhlých poznámek toho víc nevytěžil; pan doktor sám odpočívá v nevelkém hrůbku na pražském bohdaleckém hřbitově.
Olšanské hřbitovy zdobí břečťan
Na slunci i ve stínu
Zatímco dr. Hejný sledoval spíše nenápadnou planou vegetaci, přesněji floru a zejména rozmanité rostliny sem různými cestami zavlečené, já po léta sleduju spíš hřbitovní stromy a keře. A celkovou koncepci a atmosféru takových míst. Je někdy mimořádně kontrastní.
Třeba takový venkovský hřbitůvek v Sedlčanech, na Církvičce. Kdyby nebylo pár stromů u vchodu, tak tam snad není stinné místo. Jinde, třeba v Příšovicích u Turnova, kde mají také Větvičkovu ulici (po mém dědečkovi), je před vchodem na hřbitov nádherná, třebas krátká lipová alej. Baldachýn nad cestou, element zdaleka viditelný. Vlastní hřbitůvek je ale otevřený, bez velkých stromů. Snad, aby měli nebožtíci rozhled, nebo aby se mohli vyhřívat na sluníčku. Mezi nimi i moji prarodiče a praprarodiče, takže to nijak nezlehčuju a nezesměšňuju.
na hrobech často vznikají půvabné zahrádky
Protikladem jsou hřbitovy typu těch pražských, Olšanských. Onehdy jsem se to pokusil nějak vyjádřit: ve čtverci velkém zhruba 70–80x80 metrů roste asi 40, někde 60 vzrostlých stromů. Snad se všechny vzájemně korunami dotýkají. Po geobotanicku, rostlinosociologicky, bych řekl, že tam je pokryvost stromového patra zhruba 90–95procentní. Není divu, jestliže se pak pod zaklenutými korunami daří především břečťanu a kapradinám. Převládají Hedera helix – to je ten břečťan – a Dryopteris filix–mas, kapraď samec, to po botanicku. Hlavní cesty lemují aleje: Lipové v hustém sponu 5–6 m po každé straně, ty hlavní, řidší, ve sponu 10–15 metrů. Nejhezčí je platanová ve východní části, mezi bránou a centrálním křížem, z šestatřiceti stromů. Jen při povrchním „sčítání lidu“ jsem tu napočítal 48 druhů dřevin, stromů a keřů. Nad Preclíkovským náhrobkem V+W roste krásná jedle ojíněná, buky a habry, a hned vedle, v podrostu, pěnišníky, kapraď, bohyšky a barvínek.
Náhrobní kvítí
Pan doktor Hejný zapsal desítky, možná stovky planých druhů rostlin z všelijakých venkovských i městských hřbitovů. Kytek, rostoucích nejen na hrobech, ale i na pěšinkách a cestách, ba i v ohradní zdi nebo na ní. Já jako zahradník jsem sledoval spíš ty pěstované kytky. A musím konstatovatže je podstatný rozdíl mezi venkovským hřbitovem s prostými hroby a hřbitovy městskými s hrobkami, někdy značně rozlehlými. Na nich je možná nejhojnější rostlinou jednobuněčná zelená řasa Chlorella.
Kde to ovšem jde, tam i hřbitovní kvítí podléhá módě a ročnímu období. Na jaře vyrůstají rozmanité cibuloviny, petrklíče a prvosenky a občas nějaká ta maceška, s podzimem přichází království chryzantém a vřesovců. Ten dnes už běžný se jmenuje vřesovec něžný, Erica gracilis, a rozmohl se u nás až v posledních dvou desetiletích. Mezi klasiky hřbitovního kvítí ale patří dvě rostliny: rozchodníky, všelijaké ty mužíčky či velkolisté druhy – a badany alias bergénie. Obojí jsou absolutní nezmaři, kteří přežijí i zapomnění na zemřelé. Stejnou službu udělá barvínek menší, populární brčál, kytka zelená v létě jako v zimě. I ta dokáže nahradit vaši zapomnětlivost, zaneprázdněnost – nebo nezájem.
Olšanské hřbitovy zdobí břečťan
Zelená pokrývka z břečťanu
Nejstarší části Olšanských hřbitovů jsou ohleduplně potaženy zelenou souvislou drapérií břečťanů. Je tam stále uklizeno, i když jsou ony části dnes už liduprázdné. Břečťan je vše hojící a usmiřující prvek. Tam je také – trochu osamocený – i náhrobek první manželky Bedřicha Smetany Kateřiny, rozené Kolářové, kterou nemoc zbavila života v Drážďanech při návratu Smetanových ze Švédska. Spolu s ní tu odpočívá i jejich čtyřletá dcerka Bedřiška. Okolo nich rostou bergénie, kapraď samec, čemeřice a drobný plevílek, kuklík městský a šťavel.
Nevím, kdo se tím zabývá, ale na hrobě Elišky Krásnohorské, Antonína Slavíčka, na Klicperově hrobě, u Karla Havlíčka, Náprstkových, Karoliny Světlé a mnoha dalších známých a známějších byly umělé květiny. V prozlaceném podzimním dni vypadaly ještě uměleji, než byly – ale: Zaplať pámbu alespoň za ně!
Dva olšanští zahradníci to ostatně asi schvalují: Jedním je Leopald Baťek, zahradní architekt a ředitel sadů hl. m. Prahy, který žil v letech 1869 až 1928 a odpočívá (vsedě – podle náhrobku) v oddělení 6a šestého hřbitova. Za jeho éry byly značně povzneseny pražské sady a parky. Ve starém, druhém hřbitově je jiný, jednoduchý hrob s nápisem: Zde odpočívá Jan Buryanek, zahradník 1852–1899. Budiž ti země lehká. Takové přání máme my, zahradníci, rádi. Spíš než posmrtně tak hlavně za života, při rytí záhonů.
