obrázek z archivu ireceptar.cz

Fejeton Václava Větvičky: Prosinec u řeky

Co všechno objevíte, když se v prosinci zatouláte k řece mezi vrbové proutí? Potkáte sýkorky a možná i opuštěné hnízdo moudivláčka, jehož tvar dal tomuto ptáčkovi původní jméno. Proč puritáni později vložili do staročeského slova písmeno L?

 Venčil jsem ondyno (onehdy je to správně) našeho Dlouhouchého na březích Vltavy, jen kousíček nad Prahou. Formálně a katastrálně ještě v Praze. Zamlada jsme končinám při soutoku Vltavy s Mízou (čti Berounkou) říkávali Vrbičky. Možná taky Ve Vrbičkách nebo U Vrbiček. To na břehu.

Ouzká Vltava

Vltava těsně nad soutokem byla tak ouzká, že se dala přeplivnout. Jen zdatnější ji ale přeplavali, protože těmi Ouzkými (líp mi zní z mládí těma Ouzkejma) musel náhle protéct celý objem řeky, u Zbraslavi, nad Ouzkejma, široké tak, že ji přemosťoval tříobloukový (třípolový) ocelový most o délce 146 m! Když ještě jezdily po Vltavě parníky do Štěchovic a možná i na Slapy (i od toho jsme upustili, snad současně se zbouráním modřanského cukrovaru), tak v Ouzkejch projížděly čtvrt nebo půl hodiny. To podle vodního stavu. Zdálo se nám, klukům, že doslova stojí a Ouzkejma snad nikdy neprojedou. Zato jsme jim stačili naplavat na ploutev kormidla a nechali se šplouchat a vézt až nad Ouzký.

vrba bílávrba bíláAutor: Archiv ireceptar.cz

Vrbičky se tam říkávalo průhledně. Byl to jediný dřevinný doprovod a místo, kde se ve skrytu vrbiček dalo nejen převlíknout, ale i spočinout. To víte, že ne sami. Nejčastější vrbičkou tam byla ta křehká, Salix fragilis se jí pro tu křehkost říká. Div že na ni nebyla taková ta nálepka, kterou vám vlepí na balík, když o to požádáte – ale která nezaručuje, že se křehký obsah dostane do rukou adresáta vcelku. Pak tam bývala vrba bílá, Salix alba, trojmužná (S. triandra) a co chvíli odkudsi shůry splavená vrba košařská či košíkářská, Salix viminalis. To víte, v dávnověku (ne tak časově vzdáleném) byla i na Zbraslavi košíkářská škola a uplést košík z vrbových proutků někdy umělo víc našinců, než uplést pomlázku.

hnízdo moudivláčka lužníhohnízdo moudivláčka lužníhoAutor: Archiv ireceptar.cz

 

Moudiv(l)áček a jeho podivuhodné hnízdo

Do dnešních dnů tam řada vrbiček přežívá, třebaže už jsou Ouzký zatopeny modřanským jezem. To ovšem nevadí, aby se tam, teď na prahu zimy, neproletovali všelijací tahouni, tažní, ale hlavně přelétaví ptáci. Z těch tažných, spíš ale přelétavých, to jsou hejna sýkor. Myslím, že to jsou krajánci z Polska či ze severu Evropy, protože naše koňadry jsou teď jistě třeba v Itálii. Co chvíli je tak, brouzdaje s Dlouhouchým, sleduju a prohlížím, protože obdobně jako ve Štiříně se tu na zimu stahují snad všechny druhy sýkor. S výjimkou váčku moudí, moudivláčka. To je lužní sýkorka, která si staví hnízdo tak půvabné, že by jim je leckterý našinec záviděl a leckterá našinka s úžasem obdivovala. Vypadá totiž jako by z oka (spíš z kalhot) leckterému našinci vypadlo. Scrotum připomíná a vletový otvor je jako... Najděte si to nebo domyslete! Stará čeština tomuto orgánu říkávala moudí. Váček moudí. To puritáni přidali ono „l“ a vznikl moudivláček.

mlynařík dlouhoocasýmlynařík dlouhoocasýAutor: Archiv ireceptar.cz

 

"Singl" sýkorky a společenští mlynaříčci

Zatímco většina sýkor, koňader, modřinek, babek, uhelníčků a parukářek se toulá solitérně (žijí singl, aby dnešní rozuměli), mlynaříci poletují v hejnech. Mlynařík je úžasná sýkora. Bělavě růžová, s ocáskem delším než má konipas. Třasořitka. Vzhledem k velikosti těla oné bělorůžové kuličky se zdá ocas mlynaříků mnohem delší. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na starý text, snad z Učitelských novin, který kritizoval stav plastických preparátů (vycpanin) v kdejakém školním kabinetu. Na vypelichané vycpanině jakéhosi opeřence byla demonstrována koňadra, modřinka, parukářka – ba i mlynařík. Popis tehdy byl zakončen větou: „Na témže preparátu si můžeme prohlédnout i sýkoru mlynaříka dlouhoocasého, který ovšem nemá ocas tak krátký, jako zde vidíte ten, který nevidíte...“
Začátkem loňského prosince mlynaříci v hejnech proletovali nejen podél vltavských břehů, ale náhle se objevovali i v parcích a zahradách, hledajíce cokoliv k sezobnutí. (Budete–li je přikrmovat, přimlouvám se za slunečnici.)
Mne inspirovali k hledání zajímavostí i v přírodě, o níž se v těchto dnech říkává, že odpočívá. Prý dokonce spí.

Akční letáky