Pěstování středozemních bylin není v našich zeměpisných šířkách nic nového. Některé se v našich končinách začaly objevovat již ve středověku. K prvně introdukovaným, tedy přemístěným z místa původu člověkem, patřily např. šalvěj lékařská, různé pelyňky nebo fenykl. Později se přidává tymián, meduňka, levandule, saturejka a mnohé další.
Šalvěje
Oblíbenými středozemními bylinami jsou mnohé šalvěje (Salvia). Lze je pěstovat čistě pro jejich použití coby bylin a koření, ale velmi dobře se hodí jako rostliny okrasné i do kombinovaných výsadeb suchomilných trvalek.
Nejrozšířenějším druhem je šalvěj lékařská (S. officinalis) z Balkánu a šalvěj levandulolistá (S. lavandulifolia) ze západního Středozemí. Jde o polokeřovité rostliny, které vynikají neopadavými, celoročně šedě zbarvenými (u odrůd pak i purpurovými nebo vícebarevnými) listy a nápadnými květenstvími modrých, popř. i růžových či bílých květů.
Nakvétají až ve druhé polovině června a po odkvětu je dobré tyto druhy sestřihnout. Oba velmi hezky vypadají ve smíšených výsadbách společně s levandulí, santolínou, mateřídouškami, rozchodníky, pozdně letními hvězdnicemi (Aster amellus) atd. Jejich velkou výhodou je mimořádně dobrá odolnost suchu. Po zakořenění většinou nevyžadují žádnou závlahu. Zajímavá je rovněž možnost jejich použití v kuchyni či jako léčivek.
Další důležitou skupinou záhonových šalvějí jsou dvouleté, resp. krátkověké druhy. V našich podmínkách je nejvýznamnější šalvěj muškátová (S. sclarea), která je velmi atraktivní díky svým nápadným, bělavě růžovým až růžovým listenům. Jde o mohutnou bylinu, dorůstající výšky až kolem 150 centimetrů. Kvete až druhým rokem po výsevu, počátkem léta a po odkvětu obvykle odumírá, popř. přetrvává tři až čtyři roky.
šalvěj levandulolistá, květ
Na vhodném stanovišti se udržuje samovýsevem. Hodí se především na slunná a sušší místa, opět např. do přírodně pojatých výsadeb, kde se rostlinám ponechává určitá volnost. Hezky vypadá i v kombinaci s bylinami.
Dobromysl
Výběr snadno pěstovatelných druhů můžeme zakončit dobromyslem (Origanum). Tento rod čítá zhruba dvacet druhů, rostoucích zejména na kamenitých stráních a sušších loukách ve Středozemí a Malé Asii. Dobromysl obecná (Origanum vulgare) je velmi hojným druhem i na našich sušších loukách.
Nejčastějším pěstovaným druhem je právě domácí dobromysl obecná. Pěstuje se v celé řadě odrůd jako je třeba ’Aurea’ s jasně žlutými listy, ’Variegata’ s krémově panašovanými listy, ’Compactum’ dorůstající pouze 20 centimetrů, ’Rotkugel’ s růžově purpurovými květy, ’Zorba Red’ s výrazně tmavě purpurovými kalichy aj. Kulinářsky zajímavá je rovněž dobromysl obecná drsná (Origanum vulgare subsp. hirtum). Ta je výrazněji aromatická a používá se především jako koření (často pod kultivarovým jménem ’Hotand Spicy’ nebo jako tzv. Pizza Oregano.
Mezi zimovzdorné druhy patří také dobromysl hladká (O. laevigatum), která je nápadná bohatě větvenými květními stonky s množstvím velmi drobných, růžových kvítků. Jako převážně okrasné odrůdy jsou rovněž pěstovány nejrůznější křížence výše zmíněných druhů. Příkladem těchto odrůd může být třeba ’Hopleys’ se šedými listy a růžovými květy nebo ’Herrenhausen’, který velmi bohatě nakvétá růžovými květy chráněnými purpurovými kalichy.
šalvěj muškátová, detail, květ
Dobromyslím vyhovuje slunné stanoviště a propustné, spíše sušší, kamenité či štěrkovité půdy. Velmi často jsou pěstovány jako součást okrasně-užitkových výsadeb s dalšími druhy bylin, jako např. levandule, šalvěj lékařská nebo mateřídoušky.
Dobromysl obecná se používá i jako léčivá rostlina např. proti kašli a k tišení podrážděné sliznice trávicího traktu. Působí rovněž proti nadýmání. Jde rovněž o mimořádně oblíbené koření, známé jako oregano, používané ke kořenění slaného pečiva, zeleninových pokrmů, polévek, těstovin i masitých jídel.
oregano, dobromysl obecná, květ, detail
Autor je kurátorem trvalek a trav v Botanické zahradě hl.m. Prahy. Právě zde si můžete prohlédnout jak flóru Středozemí v rozsáhlých a pestrých výsadbách, tak i mnoho dalších inspirativních expozic. více na botanicka.cz
Související články
Zdroj: časopis Receptář
