Zdroj: Časopis Receptář
Nejžíznivější zelenina je obvykle taková, která má velké listy. Ty za horkého počasí odpařují mnoho vláhy, kterou musíme doplnit. Mnoho vody rostliny spotřebují také na růst a tvorbu dužnatých plodů. Hojnou zálivku proto vyžadují především okurky, cukety, dýně a melouny. Poměrně náročné jsou i papriky. A pokud chceme vypěstovat křehké a nepříliš hořké saláty, čekanky a další listovou zeleninu, musíme dopřát dostatek vláhy i jim. Méně vody vyžadují rajčata, která již dorostla žádoucí velikosti a nasazují na květ. Podobně ani v době zrání plodů není žádoucí přelévání, byly by pak vodnatější. Pozor na to, že papriky, rajčata, fazole, červené řepy i dýně mohou svěšením listů jen dočasně reagovat na přemíru horka. Neznamená to tedy nutně nedostatek vláhy, a vyschlý povrch půdy nás rovněž může zmást. Skutečný stav pod ním lze prozkoumat například úzkou zahradnickou lopatkou.
Zalévat lze i odpadní vodou z domácnosti
Jak správně zalévat?
Nejlépe ráno, zvečera či za mírného deště, který sám o sobě na důkladné napojení rostlin nestačí. Snížíme tak okamžitý výpar a rostliny ušetříme zbytečných šoků.
Klíčící výsevy jemně kropíme denně, vzrostlé rostliny tak častou zálivku nevyžadují. Účelnější je záhonům s vyššími nároky na vodu (žíznivá zelenina, vláhomilné letničky) dopřát nejméně dvě desetilitrové konve na metr čtvereční v jedné dávce tak, aby se voda vsákla a pronikla do hloubky. Zálivku poté stačí zopakovat za několik dní – interval závisí na teplotě i kvalitě půdy. Čím více humusu obsahuje, tím více vláhy dokáže zadržet a kořenům postupně odevzdávat. Podíl humusu zvýšíme organickým hnojením a mulčováním, které navíc samo o sobě výpar snižuje. Intervaly zálivky postupně snižujeme i rostoucím sazeničkám, o to větší dávky jim dopřejeme. Podpoříme tak růst kořenů do hloubky.
Rostliny pěstované v nádobách si však vláhu z hloubky brát nemohou, substrát proto nesmíme nechat zcela vyschnout. Jen sukulentní rostliny, které mají své vlastní zásobníky v dužnatých listech či stoncích, takovou nouzi přežijí.
Jak a čím hnojit?
Základním prvkem nezbytným pro růst je dusík. Ovšem rostliny, které pěstujeme pro hojnost květů či plodů, potřebují také dostatek fosforu a draslíku. To vše jim může zajistit například tekuté hnojivo z drůbežího trusu, které lze zakoupit i doma vyrobit. Slepičince ponecháme tři týdny zkvasit v plastové nádobě s vodou (třetinu trusu, zbytek vody), poté ředíme nejméně 1:10 a rostliny přihnojujeme večer jednou týdně. Porci dusíku pro bujný růst poskytne zase podobně připravený zákvas z kopřiv. Využít můžeme i průmyslová hnojiva, organická však mají jednu výhodu – podporují tvorbu humusu, a tím pádem i schopnost půdy zadržovat vodu a živiny.
Více hnojiva vyžadují rostliny v nádobách, méně pak ty pěstované v půdě hojně zásobené kompostem (10cm vrstvu stačí rozprostřít na záhon). Například hrách, fazole, ale i rajčata se v takovém případě obejdou bez přihnojování, ovšem náročnějším paprikám a bujně rostoucím okurkám a cuketám, které vyprodukují spoustu plodů, přilepšení prospěje. Platí však, že méně je více. Přehnojování může vést k nižší odolnosti i horší chuti plodin.
Slunečnice rozzáří každou zahradu
Péče o květiny
Nežádáme po nich plody, neodebíráme jim listy, proto většina z nich nevyžaduje zálivku a hnojení v takové míře jako zelenina. Výjimkou jsou bujně rostoucí a hojně kvetoucí rostliny v nádobách. Pravidelnou zálivku potřebují také velké a rychle rostoucí druhy (slunečnice, lichořeřišnice). Nároky na vodu odhadneme podle vzrůstu i typu listů. Velkolisté druhy si žádají více, květiny s listy drobnými a tuhými umějí vodou šetřit a nemají ani velké nároky na živiny.
Mlsné kořeny
Cukry si rostliny umějí vyrobit samy, ale minerály nezbytné pro růst a životní pochody přijímají z půdy. A vybírají si, co zrovna potřebují. Kořeny rostou, pátrají a ochutnávají. S pomocí speciálních proteinů jednotlivé prvky skutečně rozlišují. Poté se rozhodnou, zda je nasají, tedy kanály v buněčných membránách převedou dovnitř. Pro život rostliny je nezbytný dusík, fosfor, draslík, vápník a hořčík patřící mezi takzvané makroživiny. A pak železo, mangan, zinek, měď, nikl, bór a molybden, kterých postačí nepatrné množství a říká se jim mikroživiny.
Například pro fotosyntézu jsou nezbytné hořčík a mangan, bez nich by rostlina časem uhynula. Tradičně se živiny a minerály do půdy doplňují dolomitickým vápencem a dalšími horninovými moučkami, dřevěným popelem, kompostem, rostlinnými výluhy, hnojem, nově pak průmyslovými hnojivy. Pokud si přejeme ověřit jejich obsah a dostupnost v půdě, můžeme si opatřit důkladný půdní rozbor z laboratoře.
Úponky okurky se natahují do prostoru a stále pátrají po opoře
Hledající úponky
Popínavé dřeviny, trvalky i letničky mají na zahradě mimořádné uplatnění. Ovšem i okurky s pomocí úponků ochotně šplhají vzhůru po plotě nebo síti, kde je snáze sklidíme, a navíc méně trpí houbovými chorobami nežli na zemi. Tyčkové fazole dokážou šplhat i po tyčce, kolem které se ladně ovíjejí, aniž bychom jim v tom museli (na rozdíl od tyčkových rajčat) pomáhat. Vrcholky či úponky rostliny ucítí, že se čehosi dotkly. Pak s překvapující rychlostí rostou a oporu obtočí, po rostlinném způsobu se jí chytnou.
Když oporu najdou, přimknou se k ní a už ji nepustí
Je třeba jim včas nabídnout tu pravou, jinak se ovinou kolem druhé rostliny, stébla trávy nebo zapomenutých vidlí zapíchnutých do země. Měli bychom se snažit, abychom při zalévání nezasáhli listy rajčat, vlhkost podporuje rozvoj houbových chorob. Rozstřikování vody zabrání nastýlka.
logo receptář
