Zenové zahrady nejsou na první pohled tak atraktivní jako pověstné jarní kvetoucí sakury nebo podzimní zbarvené javory a jinany. I pro Evropana však znamená návštěva zenové zahrady určité zklidnění a impuls k zamyšlení nad sebou samým i světem, který ho obklopuje.
Klasické japonské zahrady
Slavné zahradnické šlechtitelské firmy, jako třeba Sakata, svého času posunuly hranici možného a vyšlechtili jako první plnokvěté petúnie. Dnes však v Japonsku mnoho letničkových záhonů nenalezneme. To spíše nádherné japonské zahrady, které mistrně imitují přírodní nedotčenou krajinu. Důmyslně vytvořené vodní plochy, mnohdy s vodopády, jsou v nich propojeny s tvarovanými borovicemi a javory, které se na podzim zbarví do krvava. Nezbytnou součástí jsou zlaté pavilony a další reprezentativní stavby, které mají udivovat - šlechta tak mj. vystavovala na obdiv svoji ekonomickou sílu. O takové zahrady pečují i dnes početné skupiny zahradníků, kteří několikrát ročně vyštipují borovicím jehlice, aby rostly pomaleji, nebo plejí mech v podrostu stromů, aby se v něm neobjevovala tráva.
Zenová zahrada Komyo-in
Zenové zahrady
Jiný účel však měly zenové zahrady. V raném středověku se totiž dostal do Japonska z Číny zenový buddhismus, jehož součástí je hledání osobního osvícení prostřednictvím meditace – zenu. Zenoví mistři věřili, že osvícení lze dosáhnout ještě během svého života, a to pouze vlastním úsilím. Není potřeba žádné další síly, jen je potřeba uvědomit si vnitřní prázdnotu sebe sama, nahlédnout dovnitř sebe a najít tam Buddhu. Tato víra se stala východiskem pro vznik zenových zahrad, které vyrostly především u klášterů. Nejskvostnější zahrady můžeme navštívit v Kjótu, které bylo několik století císařským městem. Některé jsou otevřené pravidelně, část se naopak otevírá veřejnosti výjimečně.
Zenová zahrada Ryoan-ji
Dokonalý plán
Zenová zahrada představuje zmenšenou, idealizovanou krajinu určenou k odpočinku a meditaci. Kare Sansui v japonštině znamená „suchá krajina“, zahrada je vytvořena pouze z kamenů, štěrku a písku. V některých nalezneme ještě čtvercové polštáře mechu, výjimečně i nízké rostliny japonských azalek. Voda je nahrazena hrubozrnným pískem z šedého granitu, který je uhrabán tak, že vytváří iluzi vln na hladině moře. Zenová zahrada má jasně určené hranice vyznačené dřevěným rámem, řadou černých kamenů, zděným plotem nebo stěnou domu. Zahradě dominují velké kameny; jsou vždy lichého počtu, přičemž nejpoužívanější schéma je 3+1 nebo 3+5. Kompozice o dvou kamenech v rozložení 1+1 nejsou příliš časté. Kameny jsou vždy vzpřímené, vyjadřují pevný bod, nikdy pouze neleží. Do samotné zahrady nemůžeme vstoupit, můžeme ji však v klidu pozorovat z krytého ochozu pavilonu, který většinou stojí u zahrady. Výhodu tohoto řešení oceníme zvláště tehdy, když prší, zahrada je ještě působivější; mokré kameny dostanou ještě tmavší barvu a mírně se lesknou. V takových dnech si můžeme užít klidu a zahradu si skutečně vychutnat, neboť i turistů bývá nejméně.
Zenová zahrada Ryoan -ji
Jednou z nejvíce oceňovaných zahrad je zahrada Ryoan-ji, vybudovaná v roce 1499. Když projdeme tmavou dřevěnou budovou, kde si musíme zout boty, a odbočíme doleva, plnou silou na nás zapůsobí sestava patnácti kamenů tyčících se z oceánu štěrku. Stavebními prvky jsou kameny, štěrk – a prostor ohraničený bílou zdí. Linie vln vymodelované ze štěrku se jakoby tříští o nehybné kameny.
Nádherná je i zahrada Tofuku-ji, kde pravidelné kamenné dlaždice vytvářejí mozaiku. V místech, kde není dlaždice, roste čtverec tmavě zeleného mechu. To vše zdánlivě nepravidelně, ale ve skutečnosti podle dokonalého plánu.
Zenová zahrada Tofuku-ji
Prázdno plné významu
Zenové zahrady nám připadají ze všech typů asijských zahrad nejexotičtější. Je to dáno tím, jak rozdílně naše a buddhistická kultura vnímají prostor a čas. Pro nás je prostor pouze vzdáleností mezi předměty. Tam, kde není předmět, je prázdno. V pojetí japonských zahradních mistrů teprve prázdný prostor dává předmětům význam, zhmotní je. Ma, japonsky doslova mezera, vyjadřuje spojitost se vším, protože nic neexistuje pouze samo o sobě. Najednou si uvědomíme, že barevnost celé zahrady je složena vlastně jen z různých odstínů bílé až tmavě šedé. Někdy se vyskytne zelený odstín mechu, borovice nebo azalky. I přes na první pohled jednoduché schéma platí princip Miegakure, kdy celek zůstává skrytý a nelze vidět všechny části z jednoho pohledu.
I zenové zahrady potřebují údržbu. Starají se o ni mniši, kteří pravidelně obnovují obrazce ve štěrku pomocí speciálních hrábí s velkými zuby.
