Letní téma, dokonce to červencové, by mělo být spojeno s vodou. Může to být voda prázdninová, koupací, ale i ta výletní a výletová. Anebo dokonce zahradní jezírková, případně mokřadová. Mokřad je krásný český výraz pro životní uzlový bod, styk souše a vodní hladiny. Krásné slovo, skoro jako mláka a její opak, suchopár. Mokřady se zabývala celá plejáda českých vědců, botaniků, v rámci někdejšího velkého projektu MaB, Člověk a biosféra.

Mokřad a jezírko na zahradě

Malý mokřad si můžete opatřit i doma, na zahrádce. Nemusí k tomu být ani jezírko, ale pochopitelně, voda je voda a jezírko je kus přírody, třebas maličké. Na jezírko si třeba sedne vodoměrka, přiletí brouk potápník nebo vírník.

Hladinové rostliny dnes vynechám, nabídnu rákosí v širokém slova smyslu, tedy rostliny břehové, pobřežní, bažinné a bahenní. Kdyby se někdo pozastavil nad tou poslední dvojicí, tak vězte, že je rozlišuju: bažina je o něco sušší než bahnisko. Rostliny z bažin si dokážou pro vodu sáhnout hlouběji, zatímco ty bahenní si libují, jsou-li jejich podzemní části „pod vodou“, v bahně.

Typickou rákosinou nemůže být jiná kytka než rákos, rákos obecný. Kdysi se tak jmenoval i po vědecku, Phragmites communis, dnes bylo uznáno jméno Phragmites australis. Tedy něco jako jižní. Čeština to nerespektuje, věří svému rákosu obecnému.

Živoucí doutníky

Rákos obecný moc do zahrádky k jezírku nedoporučuju, pokud to není nějaký slabě rostoucí panašovaný kultivar. Zato další „rákosina“ je kytka mého srdce a dětství. Jmenuje se orobinec, latinsky Typha. A je to rostlina, na které kdysi založil svou pověst Bakov nad Jizerou, kde se vyrábělo tzv. rákosové zboží a já jsem tam jezdil na prázdniny. Vyrábělo se nikoliv z rákosu, ale z orobince. U nás jsou nejznámější dva druhy, orobinec úzkolistý a širokolistý. Typické květenství, samčí palice, je u orobince úzkolistého vzdálená o několik centimetrů od spodní, samičí; u orobince širokolistého (i šírolistého) jsou na sebe přisedlé. Orobince sice v půdě (bahně) odnožují podobně jako rákos, ale nejsou tak dynamické, aby vás ze zahrádky vyhnaly. V České republice rostou ještě další druhy, orobinec sítinovitý a orobinec stříbrošedý. Kdysi tu rostl i orobinec nejmenší, dnes považovaný za vyhynulý. Ve specializovaných zahradnictvích se na něj i na ty předchozí dva můžete doptat

Vodní ďáblík

Čerta z domu nemusíte vyhánět ďáblem, ale ďáblíkem. Vodní i mokřadní je totiž zástupce populárních kal, rodu Calla. Dnes v přírodě vzácně, ale v zahradách a parcích roste ďáblík bahenní, Calla palustris. Je to áronovitá rostlina, stejně jako můj další oblíbenec puškvorec. Brustwurz to bylo německy, puškvorec je z toho počeštěně zkomolený. Puškvorec prozradí nejen puškvorcová vůně, ale třeba i jeho mečovité listy, které bývají co chvíli zvarháňkovatělé, div ne jako roura od kamen. Puškvorec (Acorus calamus) je u nás od středověku zdomácnělý, ale původní je patrně v jihovýchodní Asii, odkud jej do dalšího světa nespíš rozšířily kláštery, jejich rajské zahrady a mniši-apatykáři.

Ochočený šmel

Chcete-li do zahrádky k jezírku (či do něj) něco zvláštního a navíc kvetoucího, volte šípatku z rodu Sagittaria. Šípatka střelolistá má listy jako žádná jiná. Opravdu střelovité, nebo utvářené jako hrot šípu. Jednopohlavné květy má trojčetné, jak se na jednoděložnou rostlinu sluší, bílé s fialovou skvrnou na bázi. Já mám z takových mokřadních a příbřežních rostlin nejraději šmel. Není to zkomolenina chmele, ani to nesouvisí se šmelinou. Šmel okoličnatý, Butomus umbellatus, je nádherná bylina s bohatým koncovým „okolíkem“ zhruba 15-30 růžových květů. Měl jsem jeden „ochočený“, pod bývalým modřanským cukrovarem, kousek od břehů Vltavy. Kam se mi odstěhoval nevím, ale stejská se mi po něm. A možná taky po časech, kdy u Vltavy kvetl.