Rodové české jméno juka vláknitá (Yucca filamentosa) je pouhým přepisem toho vědeckého. Druhové jméno je pak překladem latinského filamentum, tedy vlákno. To však nehledejme v květu rostliny, nýbrž v listu. Juka vláknitá se u nás pěstuje již více než sto let a vysloužila si honosné lidové jméno – říká se jí palmová lilie, i když s palmou ani s lilií nemá pranic společného.
Vznešené příbuzenstvo
Rod juk patří do podčeledi agávovitých. Agáve i dracény dobře známe, ovšem jako rostliny kbelíkové, které vyžadují bezmrazé přezimování. Juk je do padesáti druhů a divoce rostou všechny v Americe. Nejseverněji právě juka vláknitá. Její areál ve střední a jihovýchodní části USA sahá od států Missouri a New Jersey po Floridu. Nejvíce druhů juk ovšem roste v Mexiku, odkud se některé dostávají až na severní okraj Jižní Ameriky.
Z hlediska nenáročného pěstování u nás je ovšem možno doporučit pouze juku vláknitou, která má přízemní listovou růžici. Jiné druhy mají často efektní, různě vysoký kmínek. Venku se někdy i u nás zkouší pěstování druhů Yucca flaccida či Y. glauca, ale ty jsou náchylné k vyhnívání ve středu listové růžice a k vymrzání. Typickými přenosnými rostlinami v nádobách, které musíme zimovat v bezmrazém prostředí, jsou tak třeba Yucca aloifolia, Y. elata, Y. elephantipes, Y. gloriosa nebo Y. rostrata.
Na vaší zahradě můžete juku vysadit v podstatě kamkoliv.
Nepřehlédnutelný květ
Na celé rostlině vidíme, jak se přizpůsobila až polopouštnímu klimatu. Juka vláknitá má 40 až 60 cm dlouhé mečovité listy, které jsou velmi tuhé, šedozelené, široké asi 3 cm a vydrží i přes zimu. Jsou zakončeny špičatým roztřepením, z něhož se stejně jako z listových okrajů odlupují vlákna. Starší listy poléhají k zemi. Listy jsou nahuštěné v přízemní růžici, k níž během let přirůstají další růžice, a tak vzniká nepřehlédnutelný porost. Exotický vzhled však navozuje zejména květenství. Od druhé poloviny června do srpna vyrůstá skoro z každé dobře narostlé listové růžice bezlistý rozvětvený stvol do výše i přes 1,5 m. Ten je zakončen až 90 cm dlouhou latou s desítkami květů, jež jsou krémově bílé, zvonkovité, otočené k zemi, velké 3 až 6 cm.
Skromná, ale rozpínavá
O málokteré zahradní rostlině se dá říct, že je tak tolerantní k pěstitelským chybám i k víceleté chybějící péči jako právě tato juka. Jinak řečeno, je docela umění ji zahubit. Důležité je jen najít pro ni na plném slunci nezamokřené místo, což je vzhledem k původu druhu pochopitelné. Ideální je půda lehká a nepřehnojená, ovšem je dobře, když obsahuje dostatek vápníku.
Musíme si také uvědomit, že i přes svůj vzhled narůstá docela rychle a je třeba jí věnovat prostor alespoň čtverečního metru, jinak bude okolní vegetaci utlačovat. Když je půda na zahradě vysloveně jílovitá a sléhavá, je vhodné drenážovat. Vyhloubíme tedy jamku 30 až 40 cm hlubokou a vysteleme ji štěrkem nebo i stavebním odpadem. Přidáme též písek, aby jíl mezery ve štěrku neucpal. Snažíme se nějak zabezpečit i odtok vody, aby nevzniklo podzemní jezírko. Nejlépe se to podaří ve svahu nebo je možno pro juku udělat zvláštní kopeček. Je třeba dodat, že tato juka vydrží dlouho i ve stínu či na jinak nevhodném místě. Ale nepokvete, což je škoda.
Juka patří k oblíbeným mrazuvzdorným trvalkám.
Výsadba
Juku vláknitou můžeme vysadit kdykoli, poněkud nevhodné je to jen v době kvetení a při blátivém podzimním počasí. Nejlepší umístění je na svahu obráceném k jihu. Když jí pak najdeme místo v jeho horní části, vypadá rostlina v květu ještě vyšší a její exotická krása se prohloubí. Je trochu škoda dávat do sousedství juky vláknité vyšší trvalky s „normálním olistěním“.
Pokud tedy pro ni nenajdeme přímo solitérní umístění, vysazujeme do její blízkosti nízké okrasné trávy, pryšce, pelyňky, šedé poléhavé jalovce, rozchodníky a jiné nízké suchomilné rostliny a pochopitelně i opuncie. Zvláštnost místa pak podtrhnou omšelé oblé kameny i šlapáky a štěrková drť vhodné barvy.
Jak ji množit
Opylování v domovině zprostředkuje jedině „juková můra“. Tento noční motýlek klade vajíčka přímo do květů a přičiní se o jejich opylení. Vylíhlé larvy se živí sice semeny, ale vždy nějaká v suchých tobolkách ponechají. Tato spolupráce dobře funguje v Americe. U nás však zmíněná můra nežije, a plodů se tedy nedočkáme, nemusíme si ovšem s namnožením rostliny dělat starosti.
Boční růžice totiž pravidelně přirůstají a dají se oddělovat. Občas je tedy možno celou rostlinu vyrýt, a hned máme nových sazenic až nadbytek. Tuto operaci je nejlépe udělat koncem jara nebo v srpnu. Řezné rány na tlustých kořenech je dobře začistit nožem a nechat několik dnů zaschnout, případně ještě poprášit dřevěným uhlím. Oddělky vysazujeme těsně pod povrch půdy a trochu zalijeme jen tehdy, když je půda silně vyschlá. Musíme ovšem počítat s tím, že slabší oddělky vykvetou třeba až za tři roky.
Aby juka vypadala stále dobře, odstříhávejte staré, suché spodní listy.
Péče
Pokud je juka vláknitá vysazena na vhodném místě, stačí průběžně dělat jen obyčejné pletí, rostlinu nezaléváme. Po odkvětu vyřežeme co nejníže u země všechny květní stvoly, žádné speciální zimní ochrany není třeba. Na jaře je pak i z estetického hlediska třeba odstříhat uschlé či uhnilé listy, protože právě odkvetlá růžice odumírá. Po mnoha letech juka někdy přestává kvést, pak je třeba ji na jaře mírně přihnojit minerálním nebo i organickým hnojivem. Když to nepomůže, rostlinu vyryjeme a půdu vylepšíme. kromě základního druhu existuje i odrůda s načervenalými listy a také panašovaná odrůda (Gold Heart), u níž je uprostřed listu světle žlutý pruh, zatímco okraje jsou zelené. Tyto formy vypadají poněkud vyumělkovaně a nepřírodně. Nejlépe se tedy hodí na zvláštní místo buď samostatně, nebo třeba do středu vyvýšeného záhonu s letničkami (lázeňská úprava). Pěstování se od základního druhu neliší, jen tyto odrůdy poněkud méně rostou.
Nejen krásná
Ve své domovině se juky nepěstují jen pro krásu. Z jejich vláken se dají splétat provazy nebo rohože i hrubé koberce. Také u nás se prodávají potravní doplňky připravené z drceného kořene teplomilného druhu Yucca schidigera. Jdou z něj udělat i mýdla a šampony. Někdy se v Karibiku setkáte se slovem yuca i na jídelníčku. Na talíř ovšem nedostanete kořen některé druhu juky, ale maniok. Tato hlíza chutná našinci nevalně, je moc škrobovitá.
KDE A V JAKÝCH PODOBÁCH JI MŮŽETE POTKAT
Juky v suchých polopouštních oblastech mohou být vzhledem ke své mohutnosti i dominantami krajiny. V bezmrazém klimatu bývají mnohaleté exempláře ozdobou botanických zahrad, jinde je nalezneme v nádobách jako přenosnou zeleň.
logo receptář
Zdroj: Časopis Receptář
