Poněkud sušší léta poznamenaly naši přírodu nemalou měrou. Vidím to nejen u nás, ve štiřínském parku, kde mimo udržované a zavlažované plochy bylo místo zelena žluto až bělavo – ale denně to vidím i při procházce s Arnoštem podél Vltavy. Arnošt je velššpringršpaněl, krásný pejsek, který dodává mému mírně povadlému srdci potřebný pohyb. A právě kousek od jezu, který stojí v cestě Vltavě na jižním okraji Prahy, chodíme po takovém svážku, vršíčku nebo stráňce, kde po trávě není ani památky, třebaže se tam léta zelenala. Dokonce ani ta lipnice roční, nezmar a pária mezi rostlinami (nejen travami), tu dává vědět, že se po ní země slehla. Ne tak po rozetách kokošky pastuší tobolky. I za největšího sucha tam byly kokoščiny rozety jako na výstavě. A stejně tak u mne doma hned za vraty, jedna rozeta za druhou, jedna kokoška vedle první. Sněhu moc nebylo a tak, ač jsem lenil, se mi zelenalo. Kokoškami. Není se co divit, kokošky jsou plodné. Před lety jeden ze sovětských vědců (náš vzor) spočítal produktivitu silnějšího trsu kokošky pastuší tobolky na 73 tisíc semen za rok. Jiní badatelé, nejsouce puzeni touhou po nej – výsledcích, tedy zejména ti západoevropští, byli skromnější. Co kokoška, to 4500 semen.

Číhající semena

Kokoška pastuší tobolka, Capsella bursa-pastoris z čeledi brukvovitých, je ozimá resp. jednoletá bylina. Rozety, o nichž jsem se zmínil, prozrazují tu její ozimost. Vytvoří se na podzim, na jaře kokoška vyroste, vykvete, zaplodí a skončí. Rozmnožuje se jen semeny – jak se na terofyt, tj. jednoletku sluší – a jak uvedeno, nijak to potomstvo nelajdá. Navíc, jak svého času zaznamenal dr. Miloš Deyl, dlouholetý přednosta botanického oddělení Národního muzea, má kokoška zvláštní strategii klíčivosti. Klíčí tzv. nepravidelně – ale to jen z našeho lidského hlediska. Ona, jako by věděla, že chce-li obstát (ba zvítězit) tak s tím klíčením musí polehoučku. Na podzim vyklíčí jen část semen; údajně dokonce vyžaduje roční klíční odpočinek. Což by sotva souviselo se suchem jinak než tak, že zaschlé trávy nabídly kokoškám „lebensraum“, životní prostor a zbavily je své konkurence. Kokoščina semena si někdy dávají na čas, a tak třeba, uložena v půdě, vydrží až 68 měsíců, víc jak pět a půl roku, čekat uložená v půdě. Pokud jsou „uložena“ v suchu, tak v příhodné chvíli a prostředí dokážou vyklíčit i po 7 až 11 letech!

Na kokošku penízkem?

Kokoška je taky trochu „závislák“ na vnějším prostředí. Klíčí na světle – a byl-li povrch půdy trav prostý, to se jí to, na světle, klíčilo. Navíc: Některé linie klíčí při vyšších teplotách (třeba mezi 20-30 °C), zatímco jiné linie jsou „chladnokrevné“ a k vyklíčení jim stačí kolem 10 °C nad nulou. Takové mám na zahradě a takové jsou i u Vltavy kousek od nás. Růžice, o nichž mluvím, jsou typické pro ozimé generace. Vytvářejí výrazně větší rozety než ty jarní, a listy mají nápadně členěné, až kracovitě peřenosečné. Tyto výrazy nejsou nic nemravného nebo pejorativního. Kracovitý list je peřeně členitý, s koncovým úkrojkem nápadně největším a postranními úkrojky nazpět zakřivenými, postupně se zmenšujícími – tak, jak to znáte u pampelišek. Jsem zvědavý na jaro, až kokošky začnou nakvétat. Za vraty jich mám asi 40 růžic na čtverečním metru. Naději, že si mi tam vrátí trávy mám, kokošky jsou jednoleté a když je včas požnu...

Taky bych se mohl pokusit o vyhnání čerta ďáblem. Že bych si pořídil či koupil za drobný peníz, spíš penízek semena penízku rolního, který je mohutnější, a ten by mi mohl pomoci kokošky vytlačit. Jenže penízek je někdy cimprlich na sucho, které nám předpovídají...

Vzdám to, kokošku penízkem nezaplatím ani nevyplatím. Počkám do jara a jak začne růst, půjde pod sekačku. A přidám trochu travního semene, to by bylo, aby se to za vraty zase nezelenalo.