Pokud máte to štěstí navštívit zahradu, v níž rostou desítky fialových, růžových, nafialovělých či žlutých lýkovců(rod Daphne), je to zážitek, na který se nezapomíná. Je proto škoda, že lýkovce jsou v našich zahradách stále poměrně vzácné, nabídka na trhu je často omezená a chybí i materiál k množení. Podle mínění odborníků mají lýkovce v architektuře skalek i zahrad nezastupitelné použití. Kvetou v květnu ale květen se často odějí i znovu v průběhu léta.

Obdivuhodná zahrada jihočeského skalničkáře

Jedním z nadšených pěstitelů lýkovců je jihočeský skalničkář Milan Odvárka. Jeho rozsáhlá, původně zcela rovinatá zahrada čítá několik menších vodních ploch, rybník a hlavně několik rozsáhlých skalek a štěrkopískových dun. Vše majitel během posledních dvaceti lety vybudoval na samotě u lesa na Jindřichohradecku.
Jeho neobyčejná zahrada je proslulá rozsáhlou sbírkou lýkovců, které majitel nejen sbírá, ale také úspěšně množí. Stejně úspěšný je však i v pěstování kaktusů, zejména opuncií. Na rozdíl od některých pěstitelů, kteří nejsou ochotni prozradit žádná ze svých lýkovcových tajemství, je možné se na zahradě pana Odvárka nejen pokochat krásou lýkovců (v době jejich květu na zahradu jezdí početné exkurze skalničkářů) a kompozicí celé zahrady, ale lze tu získat i cenné rady, jak lýkovce pěstovat a množit.

Zahradnická alchymie

Lýkovce Milana Odvárky většinou vykvétají v polovině května, ale letos byly v plném květu už na prvního máje. Jejich omamná vůně lákala včely, ale především čmeláky a dlouhososky, my sami jsme se po hodinové procházce dunami jejich intenzivní vůní téměř zalykali… A mezi tou vší krásou se procházel pyšný majitel.

„Jak vidíte, u mě se lýkovcům nejlíp daří na suťovištích: však také, kam se jen podíváte, všude je lýkovec.“ Když se ptáme, proč si padl do oka zrovna se špatně množitelnými a neochotně zakořeňujícími lýkovci, odpověděl téměř furiantsky: „Prostě se mi líbily…“ Aby lýkovcům porozuměl a zjistil, jaké podmínky potřebují ke svému růstu a množení, začal za nimi jezdit do hor. V poslední době ho uhranuly zejména lýkovce z italských Dolomitů. „Skutečný skalničkář jezdí do přírody, aby viděl, v jakých podmínkách rostlina doopravdy žije. Skalničky nevyrývá, vozí si nanejvýš semena nebo řízky. Tím se přírodě neuškodí. Mezi skalničkáři je velký zájem zejména o přírodní křížence, ale to v horách musíte najít třeba tisíc stejných keříků, abyste mezi nimi jednoho křížence objevili. Stejně těžké je doporučit, co lýkovce potřebují,“ vysvětluje skalničkář. Na svých cestách si totiž ověřil, že lýkovce a jejich požadavky na pěstování jsou velmi rozmanité.

Různé druhy lýkovce vyžadují odlišné pěstování

  • Daphne retusa a D. mezereum (lýkovec jedovatý) jsou spíše keřovité až stromkovité a spíše hajní, takže vyžadují více humusu.
  • D. cneorum, arbuscula, petrea, circasica a spousta dalších jsou naopak skalní a rostou v puklinách. Myslím si ale, že nevyžadují vápno tolik, jak se obecně píše. I Daphne petrea mi roste i v jílu. Zato určitě vyžadují hodně sluníčka. Daphne x thauma, D. petrea a další italské druhy rostou jen na horách v puklinkách vápenců a proto asi sběratelé usoudili, že je pro ně právě vápenec nutný.
  • Pro začátečníky doporučuji jako nejvhodnější D. cneorum, případně D. mezereum. D. arbuscula se už tak snadno nepěstuje. ´Cneor´ je spousta forem a existuje i hodně jeho kříženců, např. s arbuskulou (= Daphne x schlytteri), a ty se pěstují ještě snáze. Ze semen lze pěstovat odrůdy Daphne alpinum, D. retusa, D. cneorum.“


„Důležité je naučit se rozpoznat u rostliny to správné období, kdy má chuť do kořenění, kdy se jí chce vehnat svou sílu do listů a kdy hodlá vykvést. To, že jsou lýkovce rostliny nevyzpytatelné, potvrzuje jejich schopnost vykvést několikrát do roka, prostě tehdy, kdy se jim zlíbí“ vysvětluje pěstitel.

Jak množit lýkovce řízkováním?

Po jednom náhodném úspěšném pokusu pan Odvárka do plastových krabic od cukroví napěchoval třícentimetrovou vrstvu jílové zeminy a do ní napíchal řízky různých druhů lýkovců, zalil vodou a přikryl víkem pro udržení vlhkosti.
„V rozmezí 5–7 týdnů asi osmdesát procent řízků zakořenilo. Pak ovšem nastal problém, jak rostlinky bez potrhání kořenů dostat z krabic. Manželčiným nožem na dorty jsem nakrájel jíl asi na třícentimetrové kostky, ale i tak jsem mladým rostlinkám poškodil dost kořínků.

  • Pro úspěšné řízkovaní je nejlepší použít mladé, silné a vitální jedince, to je 50 % úspěchu, zbývajících 40 % závisí na momentální chuti rostliny množit se nebo alespoň přežít, a 10 % ovlivňuje člověk.

    Metodu jsem tedy vylepšil. Z jílu jsem udělal kuličky o velikosti asi 3 cm, do nich jsem napíchal nastimulované řízky, zapustil je do písku a zalil do výšky písku vodou. Kvalita zakořeňování nebylo touto mokrou cestou záporně ovlivněna, ale příliš mokrý jíl se mazal a při kontrole kořenění se v prstech rozpadal.
  • Metodu jsem proto musel opět vylepšit. Nyní píchám řízky do dobře uhnětené hlíny (není to čistý jíl, ale žlutka s vysokým obsahem jílu), kuličky dělám co nejmenší, asi 1 cm v průměru, řízky namočím do stimulátoru, napíchám do kuliček a ty umístím do krabice s vlhkým betonářským pískem. Takto připravené je vložím do množírny vyrobené z polypropylenových desek.
  • Po pěti týdnech v množárně kontroluji, zda rostliny koření. Pokud mají kořínky alespoň dva centimetry dlouhé, přesadím je do propustné směsi (80 % hrubého písku a 20 % žlutky).
  • Nakonec květináče s rostlinkami naskládám do plastových bedýnek, v nichž udržuji minimálně čtrnáct dní vysokou vlhkost, aby rostliny lépe zakořenily.“

Lýkovců (včetně hybridů) se pěstuje 200–300 taxonů. U nás se pěstuje maximálně 50 taxonů. Původní je Daphne mezereum (lýkovec jedovatý) a Daphne cneorum (lýkovec vonný), na Slovensku je endemický Daphne arbuscula (lýkovec slovenský).

Foto: Zdeněk Roller