Rod Mandevilla je bohatý, celkem věda zná asi 180 druhů. Jméno dostal na počest britského diplomata a nadšeného obdivovatele i pěstitele exotických rostlin jménem Henry Mandeville (1773-1861). Jistě by měl radost, jak krásné rostliny nesou jeho jméno, protože ty nejoblíbenější druhy byly objeveny až po jeho smrti. Z čeho by asi radost neměl, je počeštěné jméno mandevila, ve kterém se nesprávně ztratilo jedno písmeno.

Kde jsou doma?

Mandevilly jsou polodřevnaté liány, keře nebo vytrvalé byliny, které pocházejí z tropů a subtropů Střední i Jižní Ameriky, od Mexika po Argentinu. Rostou v nížinách i v horách, v suchých křovinatých savanových porostech i v deštivých a mlžných horských lesích. Velmi často je můžeme spatřit i v houštinách lesního pláště, v nepůvodních porostech, které byly vykáceny a zarostly náletem, a v plevelném roští kolem obcí.

Všechny druhy mají vstřícné oválné nebo úzce vejčité zašpičatělé listy, které mají na bázi drobné žlázky. Některé druhy mají listy hustě porostlé chloupky. Hroznovité květenství vyrůstá z paždí listů, většinou ob jeden jejich pár. Květy jsou u mnoha druhů velké a výrazně barevné, mohou být červené, fialové, purpurové, růžové, oranžové, žluté, bílé nebo nazelenalé, jsou i druhy s květy dvoubarevnými. Kalich je trubkovitý a pětizubý, často nepravidelný, koruna miskovitá, trychtýřovitá nebo trubkovitá s volnými, spirálně zatočenými cípy.

Nebezpečně jedovaté

Co je důležité pro pěstitele a majitele, je toxicita. Při poranění z listů a stonků vytéká jedovaté mléko. Tyto rostliny patří do čeledi toješťovitých (Apocynaceae), což téměř vždy znamená významnou jedovatost. Zkušení pěstitelé si na první pohled všimnou charakteristického tvaru květu, který připomíná oleandr, adénia a další značně jedovaté rostliny – tento tvar květu by měl být pro každého varováním před toxickým nebezpečím.

Jeden z druhů, M. scabra, se používá spolu s brunfelsiemi a psychotriemi jako přísada do toxického výluhu užívaného při obřadu ayahuasca. Rozhodně tedy nepatří do dosahu dětí a domácích zvířat.

Druhy, kříženci a kultivary

Nejčastěji se pěstují druhy z Jižní Ameriky. K nejoblíbenějším patří velkokvětý druh Mandevilla splendens, který pochází z brazilského státu Rio de Janeiro. Dorůstá výšky kolem tří metrů a má lesklé, až 20 cm dlouhé úzce oválné listy s výrazným zvlněním mezi žilnatinou. Květy, velké jako dlaň, jsou široce rozevřené, sytě růžové a v centru žluté. 

K oblíbeným mezi pěstiteli i šlechtiteli patří také druh Mandevilla sanderi ze stejné oblasti Brazílie. Ke křížení se používá i Mandevilla boliviensis s květy barvy bílé nebo světle růžové. Žlutě rozkvétá Mandevilla scabra z tropů Jižní Ameriky, zcela bílé květy má Mandevilla laxa z hor od Peru po Argentinu. Chladnomilná M. laxa je ze své domoviny i mrazuvzdorná, snese teplotu do -5 ̊C a v jižní Anglii nebo v jihozápadní Evropě vydrží celoročně venku.

Miláček šlechtitelů

Původní druhy jsou krásné i atraktivní, ale lidé mají potřebu neustále něco vylepšovat. Šlechtitelé už v polovině 19. století pilně šlechtili, ale nové možnosti jim dalo objevení druhu Mandevilla splendens. Ten zkřížili pravděpodobně s druhem M. boliviensis a poté ještě s jiným neznámým druhem a dočkali se klenotu Mandevilla x amabilis, bohatě kvetoucího velkými růžovými květy se žlutou skvrnou v jícnu. Vyselektovaný kultivar ’Alice do Pont’ je populární dodnes. Dnes jsou populární i Sundaville hybridy, což jsou rostliny šlechtěné do nádob, tedy kompaktní, kvetoucí bohatě a dlouho.

Pěstování v tropech i u nás

Mandevilly patří mezi oblíbené a často pěstované rostliny navzdory značné jedovatosti. Spatříme je v tropech, subtropech i v Evropě, v soukromých zahradách i ve veřejné zeleni. Často se i v tropech pěstují v nádobách před restauracemi, hotelovými recepcemi, ale i před chudými chýšemi. V těchto případech bývá květináčem třeba starý prasklý kbelík nebo rezavá plechovka.

U nás se pěstuje jako dekorativní zeleň v nádobách, která v létě zdobí terasu či balkon, v zimě chladnější chodbu nebo verandu. Několik rostlin ve velké nádobě vypadá velmi dobře v kombinaci s dalšími vegetativně množenými sezonními květinami. Lze je také vyvázat na konstrukci, po které se popínají, nebo pěstovat na balkoně jako chabé převislé rostliny. Sázet se musejí do větších nádob do kypré kompostové země bohaté na živiny. V době růstu pak hnojit postřikem na list, granulemi nebo tyčinkami. Protože rodiče nejčastěji pěstovaných hybridů pocházejí většinou ze subtropů Jižní Ameriky, kde mají při své zimě chladnější a sušší období, potřebují podobné podmínky i při pěstování u nás. Zimovat potřebují při dostatku světla, při jen mírné zálivce a při teplotách 10 až 15 °C. Zjara je hluboce seříznete, řízky můžete využít při množení – zakořeňují dobře ve vlhku a v teple. Některé druhy a kultivary na zimu opadávají.

O autorce

Romana Rybková je kurátorkou tropických rostlin v Botanické zahradě hl. Města Prahy.

Související články