Masožravost je reakcí rostlin na život v prostředí chudém na živiny, jako jsou rašeliniště, písčité půdy, případně i skalní stanoviště. Živiny získané z ulovené kořisti jsou pro ně něčím navíc, co jim dává konkurenční výhodu oproti jiným rostlinám. Většina masožravých rostlin tedy v kultuře žádné krmení nepotřebuje a vystačí si s tím, co získá pomocí kořenů, případně co si uloví sama díky kolem poletujícího hmyzu.
Jaké podmínky masožravé rostliny potřebují?
Masožravé rostliny jsou skupinou plnou mýtů a falešných představ nejen o jejich biologii, ale také o pěstování. Většina lidí se obává, že jde o skupinu hodně pěstitelsky obtížnou, ale jsou i tací, kteří předpokládají jejich snadné zvládnutí a poté narazí. Pravda je někde uprostřed, záleží na dodržování základních pravidel kultivace a volbě vhodných druhů.
List rosnatky se svírá velmi pomalu, přilepená kořist však neuletí
Jak tedy masožravé rostliny pěstovat? Ideální je mít na zahradě nějaký mokřad či rašeliniště, dobře se dá použít i okraj přírodně laděného rybníčku. Lze použít i pěkné nádoby, obecně čím větší, tím lepší pro stabilnější vlhkost. Jako substrát použijeme směs rašeliny a písku v poměru zhruba 2-3:1. Rašelina musí být čistá, kyselá, nedohnojená. Použití špatné rašeliny je spolehlivou cestou k neúspěchu.
Voda a světlo jsou nejdůležitější
Jedním z hlavních problémů pěstování bývá voda. Masožravé rostliny přijímají vodu a živiny z chudé půdy s nízkým obsahem solí, proto je nutné zalévat měkkou vodou. Málokdo má štěstí a měkká voda mu teče z vodovodu, většinou je třeba zajistit vodu dešťovou či destilovanou. Pokud si nejste jistí, nemusíte dělat složité rozbory, o tvrdosti vody vás přesvědčí vodní kámen ve varné konvici nebo povlak solí na substrátu v květináčích.
Důležitý je dostatek světla, požadavek opět vychází z chudých stanovišť – kde je málo živin, tam toho moc nevyroste a když ano, nebývá to statné. Většina masožravých rostlin potřebuje zcela nezastíněné místo. A konečně poslední upozornění - téměř všechny masožravé rostliny rostou ve velmi vlhkém, mokřadním nebo vodním prostředí, nejsou tedy vhodné pro toho, kdo nemůže pravidelně zalévat.
Mírumilovné tučnice
Listové růžice tučnic (Pinguicula) na první pohled příliš dravě nevypadají. A je to pravda, proti rosnatkám nebo bublinatkám nejsou příliš dychtiví lovci. Existuje necelá stovka druhů, z nichž některé rostou i v mírném podnebném pásu. Tučnice obecná roste nejen v rašeliništích České republiky, ale i v Grónsku nebo na Aljašce. Nejvíce tučnic však obývá Mexiko a ty v bytech rostou poměrně dobře. Jsou mezi nimi opravdu nádherné druhy s kulatými kompaktními růžicemi, některé i velmi nápadně kvetou. Nejlépe se však pěstují kříženci. Mají několik zvláštností – většina druhů je vápnomilná, což ostatní masožravé rostliny z rašelinišť nesnáší, druhá nezvyklost je zimní sucho. Je potřeba si najít podrobnější informace ke konkrétnímu druhu, který chcete pěstovat, aby vám rostlina dělala radost a ne starosti.
Citlivé rosnatky
Rosnatky (Drosera) jsou nejznámější masožravé rostliny a lze se s nimi, i když vzácně, setkat i v rašeliništích české přírody. Menší hmyz lapají pomocí žláznatých chlupů zvaných tentakule, jejichž povrch je pokryt silně lepivým slizem. Ten vytváří dojem rosy, což napovídá jméno nejen v češtině, ale ve většině jazyků. Nejrozšířenějším druhem v kultuře je rosnatka kapská (Drosera capensis), která je nejodolnější a doporučuje se začátečníkům. Její dlouhé listy se kolem větší kořisti umějí stáčet. Vytrvalost posilují silné kořeny, ze kterých obráží i po zaschnutí nadzemní části. Během dlouhého pěstování se vyselektovalo několik kultivarů s úzkými listy, bez červeného barviva v květech a na lapacích tentakulích a další. Z růžicovitých rosnatek je velmi odolná Drosera spatulata s velkým areálem od Nového Zélandu po Japonsko, ta je však chladnomilná a v teplém bytě v zimě trpí. Často se pěstují také jihoafrické růžicovité rosnatky. V jejich rozlišování nepanuje úplně jasno, přesto lze doporučit vše se jmény Drosera natalensis, Drosera aliciae, Drosera dielsiana, Drosera cuneifolia, Drosera admirabilis a zejména krásnou Drosera slackii.
Zvláštností jsou australské hlíznaté rosnatky, které vytváří listy a květy během australské zimy a poté zatahují za úplného sucha na několik měsíců. Na pěstování nejsou jednoduché, vyžadují určitý pěstitelský cit, ale jsou nádherné.
Rosnatky jsou obecně náročné na světlo, v bytech vyžadují světlou polohu někde na okně. Voda by měla trvale stát v podmisce, rostlinám prospívá vlhčí vzduch. Teploty se různí dle původu rostlin, běžnějším druhům pokojové hodnoty vyhovují, mírné snížení teploty v zimních měsících na 10-15 ̊C uvítají, ale není podmínkou. Přesazování provádíme na jaře až v létě, ale jen pokud se zhoršil substrát nebo jsou rostliny příliš nahuštěné. Některé druhy se silnými kořeny lze pomocí oddělených kořenů množit.
Květoucí bublinatka Utricularia alpina
Bublinatky - dravci mezi rostlinami
Buďme rádi, že většina bublinatek jsou jen malé rostliny. Jsou to nejdokonalejší masožravci rostlinné říše, které máme šanci pozorovat i v našich vodách, ale o jejich existenci ví jen hrstka zasvěcených. Rostou nejen ve vodním prostředí, ale i ve stále vlhké půdě, v mokřinách, na prameništích, na mokvavých skalách a stráních. Bublinatky mají velmi univerzální těla, nemůžeme rozdělit na kořeny, stonky a listy jako většinu ostatních rostlin. Vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené. Na nich vyrůstají drobné, několik milimetrů velké lapací měchýřky, které aktivně za pomocí podtlaku vtahují kořist - drobný hmyz nebo vodní korýše typu buchanek. Některé bublinatky si vytváří i zásobní hlízky, které jim umožňují přežít i krátkodobé vyschnutí. Mokřadní druhy na světle vytvářejí prýty ve tvaru listů, některé miniaturní, ale i desítky centimetrů dlouhé. Květy mohou být drobné, nejčastěji žluté nebo bílé, ale i velké, červené, modré a fialové. Pěstují se různě, podle druhu, vodní ve vodě a mokřadní ve stále vlhké půdě. Základem je dostatek světla, ten potřebují všechny. Nejčastěji se prodávají drobné druhy Utricularia sandersonii a Utricularia livida, z těch nápadných a velkokvětých Utricularia alpina s velkými bílými květy. Všechny tyto druhy potřebují kyselý rašelinný substrát, co nejvíce světla a měkkou vodu.
Láčky má, ale láčkovka to není
Podivuhodná masožravá rostlina z jihu Austrálie se jmenuje láčkovice (Cephalotus follicularis) a s tropickými liánovitými láčkovkami (Nepenthes) je zcela nepříbuzná. Je to malinká polštářovitá rostlinka, která má listy přeměněné podobně do tvaru lapacích konviček. Při pěstování je nutné vzít do úvahy její přírodní podmínky – na jižním pobřeží Austrálie má trvale vlhká a slunná stanoviště, studené roční období, kdy teplota sice klesne, ale u moře nejsou příliš prudké teplotní výkyvy a trvale vlhký vzduch. Její předností je velikost, vejde se na každý okenní parapet. Ale pro úplné začátečníky není, zkušenosti s pěstováním masožravých rostlin jsou nutné.
