Holá půda, vystavená suchu a horku, které po chladnějším květnu opět přijde, skutečně trpí. Strádají kořeny rostlin i všichni užitečné obyvatelé půdy. Mulč půdu chrání před vysoušením, větrem, snižuje i teplotu na povrchu (zarostlá nebo zamulčovaná plocha se nikdy tolik nerozpálí). Mulč je však užitečný, i když konečně zaprší. Při zálivce či dešti totiž napomáhá vstřebání vláhy. A zabraňuje tvorbě nepěkného škraloupu na povrchu půdy, který brání přístupu vzduchu a voda po něm stéká pryč (nám tím pádem ušetří práci s okopáváním). Mulčování navíc přispívá k tvorbě humusu, což je důležité nejen pro úrodnost půdy, ale opět i pro její schopnost zadržet vláhu.
Půdu o humus obohacuje především mulč organický, který se postupně rozkládá - tedy tráva, listí, sláma, štěpka. Ovšem i oblázky a štěrk chrání půdní mikroorganismy před suchem a horkem, a k tvorbě humusu tak oklikou přispívají také. Mulč rovněž potlačuje růst plevelů, ovšem zcela jim v růstu nezabrání – vytrháváme je proto, nebo podsekáváme pod mulčem. Pokud se pod nastýlkou skrývají slimáci, můžeme pod ním na ně nastražit pivní pasti nebo k životnímu prostředí šetrné návnady. A naši pomocníci, jako jsou ježci, ropuchy a indičtí běžci, je najdou i pod mulčem. Nejen v tom má klasický mulč výhodu před mulčovací textilií.
Trávu nastýláme postupně v tenké vrstvě, hodí se i mezi řádky zeleniny
Zelená nastýlka
Pro mulčování lze využít posečenou trávu i jakýkoli plevel bez zralých semen. Pokud slunci vystavíme jeho kořeny, nemusíme se bát, že by znovu zakořenil. Plevel je o to cennější, že kvůli suchu možná nebudeme mít dost trávy. Zato trsy kopřiv ve stinnějším koutě zahrady obrůstají i bez zavlažování, a tak je můžeme pravidelně seřezávat a využívat (a pár prýtů nechat housenkám motýlů jako obživu). V létě se hodí právě k mulčování či výrobě tekutého hnojiva a nikoli k léčebným účelům, protože už nahromadily příliš mnoho dusíku.
Plevel a tráva má jako mulč ještě jednu výhodu – žížaly si stébla zatahují do půdy a vzniklé otvory opět přispívají k dobrému provzdušnění a vstřebávání vláhy. Zahradničení bez rytí, kdy místo převracení půdy rýčem pouze odstraníme plevel a záhon nasteleme kompostem a mulčem, spoléhá právě na žížaly. Půdu provzdušní za nás. Čerstvými organickými materiály, jako je tráva a plevel, nastýláme tenčí vrstvy, kolem 1-2 cm a postupně přidáváme.
Záhon s jahodami a česnekem zamulčovaný lipovým listím
Suchá nastýlka
Nejpřirozenějším mulčovacím materiálem je listí. Pokud ho nemáme dostatek, poslouží i sláma (i té však může být kvůli suchu nedostatek). Listí i slámu můžeme nastýlat v silnější vrstvě, nesléhá se a neplesniví tak snadno jako tráva. Ovšem je bohatá na uhlík a při rozkladu může pěstované rostliny o dusík obírat, proto takto mulčované rostliny o trochu více hnojíme - ideální je na dusík bohatý kopřivový zákvas (minerální hnojiva neprospívají půdním organismům a tudíž mohou brzdit tvorbu humusu).
Schopnost zadržovat vodu snižuje i utužení půdy, proto je přínosná také ochrana před sešlapáváním, které nastýlka, zvláště ze slámy nebo listí, výrazně mírní. Suché materiály můžeme s čerstvými a na dusík naopak bohatými (tráva, plevele) také promíchat.
V okrasné zahradě je oblíbená také borka jehličnatých stromů, ideální je pro kyselomilné rostliny (kanadské borůvky, rododendrony, vřesy nebo hortenzie. Univerzálnější použití má kompostovaná kůra a především pak štěpka z listnatých stromů, kterou si můžeme z větví z prořezávek vyrobit i sami. Stejně jako slámu a listí můžeme nastýlat v silnější vrstvě a počítáme s tím, že při rozkladu poutá dusík.
V silné vrstvě můžeme nastýlat i štěrkem, především v záhonech se suchomilnými trvalkami a bylinkami je pohledný i praktický. Využít ho však můžeme i v záhonech jahod nebo mezi vzrostlými letničkami.
