Přiléhavé české slovo pro alelopatii nemáme. Hodně napoví překlad slov, ze kterých termín vznikl. Řecké allelon = navzájem, pathos = trpět. Alelopatické látky se z rostlin uvolňují různými cestami: nejčastěji se vylučují kořeny, ale do prostředí se dostávají také jako výluhy z nadzemních částí rostlin - větví, listů, plodů či květů. Alelopatické látky ovlivňují klíčivost, růst, přežití a reprodukci jiných organismů.

Příklady rostlin s alelopatickými schopnostmi

  • ořešák černý (Juglans nigra) a ořešák královský (Juglans regia)
  • pýr plazivý (Elytrigia repens)
  • pcháč rolní (Cirsium arvense)
  • pelyněk pravý (Artemisia absinthium), pelyněk roční (Artemisia annua)
  • zlatobýl kanadský a zlatobýl obrovský
  • pajasan žláznatý (Ailanthus altissima)
  • trnovník akát (Robinia pseudoacacia)

Pokud budeme tyto rostliny vysazovat v zahradě, měli bychom vzít na vědomí, že se v jejich okolí některým jiným druhům nemusí dařit právě kvůli působení alelopatických látek.

Vědci se snaží alelopatika využít jako zdroj přirozených herbicidů. Poslouží při ochraně kulturních rostlin proti plevelům a zároveň jsou šetrnější k životnímu prostředí. Alelopatické látky často výrazně napomáhají invazivním rostlinám při šíření na nových územích.

Termín alelopatie poprvé použil v roce 1937 ve své knize rakouský profesor Hans Molisch. Ale negativních účinků, kterými působily některé rostliny na jiné si všiml už řecký filozof Theofrastos, který žil kolem 300 př. n. l.. Skutečnosti, že vedle některých planých rostlin se daří kulturním rostlinám a naopak vedle některých ne si všimli před 2 500 lety zemědělci v Číně a snažili se těmto poznatkům přizpůsobit výsadbu.