Silněji zářící světýlka, která se nepohybují a probleskují na listech keřů a v trávě, jsou samičky. Poletující zářivé body jsou samečci, kteří po samičkách pátrají. Kolem svátku svatého Jana (24. června), za teplých červencových nocí, nastává pro světlušky milostný čas. Rozsvítí se, a proto je můžeme spatřit. Doba páření často pokračuje až do srpna. Světlušky svítí od setmění až do jedné hodiny ranní i déle.

Podle schopnosti svítit dostaly jméno nejen světlušky, ale i celá čeleď, do které patří: světluškovití (Lampyridae). Zástupci této čeledi jsou v mnoha rozmanitých druzích rozeseti po celém světě. Všichni umějí svítit, některé tropické druhy dokonce červeně, jiné zase modravě…

Trojice světýlek

V Česku žijí tři druhy světlušek.

  • Nejhojnější je světluška menší (Phausis splendidula), kterou potkáme v nížinách, podhůří a dokonce i v údolích hor.
  • Vzácnější je světluška větší (Lampyris noctiluca), teplomilnější druh, který vyhledává spíše vyhřáté nížiny.
  • Třetím, nejméně častým druhem, je rovněž teplomilná světluška krátkokřídlá (Phosphaenus hemipterus).

Sameček světlušky větší je dlouhý kolem 1 cm, samička dorůstá až 2 cm. Její světlo je žlutavé (narozdíl od nazelenalejší záře světlušky menší).

Všechny světlušky dávají přednost vlhčím místům s bujnou vegetací. Protože těchto míst v přírodě ubývá, létá dnes i méně světlušek, nežli dříve. Nesvědčí jim ani silné umělé osvětlení.

Nahé samičky a obyčejní hnědí brouci

Kdybychom si světlušky prohlíželi za dne, zjistili bychom, že to jsou poměrně nenápadní brouci. Zbarvení u nás se vyskytujících druhů je u samečků hnědavé a černé, jejich krovky jsou jemně rýhované a tělíčko chmýřité. (Cizokrajné druhy mohou mít krovky vybarveny sytěji a pestřeji.) Hlava je skrytá pod hrudním štítkem a chrání broučky před oslněním přicházejícím shora, které by je mohlo rušit při pátrání po světýlkách samiček. Samičky nelétají, nemají ani křídla, ani krovky. I shora je tak vidět jejich mléčné až žlutavé, článkované tělo.

Nejúspornější přírodní žárovky

Světlušky si svou záři vyrábějí chemickou reakcí v těle. Ve speciálních buňkách pod průsvitnou pokožkou je látka zvaná luciferin štěpena enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena jako světlo. V podobě tepla světluškám unikne pouze 2–10 % vložené energie, což je mnohem lepší výkon, než mají ty nejlepší úsporné žárovky! Zatímco samečci svítí pouze jedním břišním článkem, samičky blýskají hned dvěma a dojem ještě umocňují postranními svítivými políčky na dalších tělních článcích. Už i larvy mají vyvinutý svítící orgán a mohou jemně světélkovat; pableskují dokonce již i vajíčka.

Larvy světlušek likvidují slimáky

Dospělí svatojánští broučci mají za úkol najít druha, spářit se a přivést na svět potomstvo. Poté, co úkol splní, brzo uhynou. Zato jejich larvy žijí dlouho. Jsou dravé a živí se, což jistě ocení každý zahrádkář, i malými slimáky. Žijí však především na vlhčích místech, kde je koncentrace měkkýšů nejvyšší.

Během svého života larvy několikrát svlékají tuhou pokožku, aby mohly povyrůst a nakonec se zakuklí. Z kukly se vylíhne dospělý svatojánský brouček.

Jak nalákat nápadníky

Samičky musí svítit silně, aby je nápadníci spatřili již z dálky a přilétli za nimi. Světlem také současně signalizují, že jsou připravené k páření. Snaží se vylézt na vyvýšený bod na vegetaci, aby svítily do dálky jako majáček. Když sameček přesto dlouho nepřilétá, začnou samičky světlušky velké navíc ještě vrtět zadečkem a světlem tak mírně komíhat.

Zato když se cítí ohroženy, nebo už svítit nepotřebují, dovedou ihned zhasnout. Zastaví přívod kyslíku do svítivých buněk a reakce v nich probíhající ustane. Díky pokusům s umělými světly vědci zjistili, že samečci jednotlivých druhů světlušek jsou vábeni odlišným barevným spektrem. Samečci světlušky velké se nepletou a nelétají za samičkami jiného druhu. Ovšem samečci světlušky malé jsou méně vybíraví a vábí je vše, co svítí. Proto se někteří marně pokoušejí spářit i se svými většími příbuznými. Samičky světlušky malé jsou navíc méně snaživé, a ani když je nikdo dlouho nenavštíví, nevrtí zadečkem, aby byly nápadnější. Vysvětlení spočívá v tom, že zatímco u světlušky velké je poměr samečků k samičkám 1:1, u světlušky malé připadá pět samečků na jednu samičku. Nějaký tedy nakonec vždycky doletí, i když se čtyři po cestě spletou…

Nevěrníci letí k majáku

Když sameček samičku nalezne a přistane u ní, přestane samička plýtvat energií a zhasne. Páření tak probíhá již při zhasnuté lampičce. Ale běda, pokud na dohled u nich světlo rozsvítí jiná samička. Sameček je schopen současnou, již zhasnutou partnerku opustit a letět znovu za světlem – touhu po něm mu příroda uložila velmi silnou.

Svatojánští broučci v pohádkách

Světlušky bývaly v lidových pověstech jak přívětivými a nadějeplnými světélky, tak zrádnými bludičkami, které svým mihotavým světlem vábily pocestné do močálů. Nejznámější jsou však díky jedné známé – a vzhledem k době, kdy byla napsána – velmi pozoruhodné knížce.

Jan Karafiát, mladý evangelický kněz s neobyčejným poetickým nadáním, napsal knihu Broučci již v roce 1876. Tehdy však nevzbudila žádnou pozornost. Teprve když o ní po sedmnácti letech vyšla chvályplná recenze, rozletěli se literární broučci do světa. Dodnes knížka dostala mnoho půvabných ilustrací, nezapomenutelné jsou obrázky Jiřího Trnky. Dočkala se mnoha vydání a byla přeložena do několika světových jazyků. V rodině svatojánských broučků bylo přesně tolik dětí, kolik bývalo sourozenců Jana Karafiáta. A svou chaloupku si museli před zimou zateplovat mechem podobně jako rodina Karafiátova na Vysočině. I když dnes víme, že dospělí svatojánští broučci nepřezimují a zimu skryty v zemi přečkávají jen jejich larvy, kdoví, zda na místě, kde světluška umře, opravdu nevykvete malá sedmikráska? Čistě bílá, pokud šlo o chlapce, a s růžovým okvětím u holčičky…