Obvykle se má za to, že u nás „od přírody“, tedy spontánně, rostou dva druhy dubů: letní a zimní. Nebo, postaru, křemelák a drnák. Přátelé krasových vápencových oblastí by ještě přidali šípák.

Dub letní zpevňuje hráze rybníků

Kdysi měly duby naše území rozděleny spravedlivě a k obrazu a potřebě své. Dub letní, křemelák, Quercus robur rostl přirozeně zejména v luzích, v úvalových i těch užších. Má rád dostatek podzemní vody, snese i záplavy a povodně. Patřil ke stromům dožívajícím se vysokého stáří: V Národním muzeu mají výřez ze starého dubu u Pohanska, má průměr skoro tři metry. Byl pořízen (ten výřez) ve dvacátých letech dvacátého století; původně širší výřez byl později rozdělen na dva užší. Ten muzejní je teď nepřístupný, ale jeho dvojče je připevněno ke stěně hned u vchodu katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK. Letních dubů hojně využívali tvůrci jihočeské rybniční soustavy Štěpánek Netolický, Mikuláš Ruthard a Jakub Krčín. Vysazovali je na tělesa hrází, aby je svým kořenovým systémem armovaly. Pro snadné poznání dubu letního jsme měli pomůcku: V létě se nosívaly pumpky. Báze listové čepele dubu letního vypadá podobně, je zřetelně srdčitě vykrojená. Pokud se do těchto dnů ještě na dubu (nebo pod ním) udrží žaludy, tak jejich číšky jsou vždy na dlouhé stopce. Jako kluci jsme si je brali do pusy a předstírali, že kouříme fajfku. Čibuk.

Dub zimní snáší zimu i sucho

To zimní dub, drnák, Quercus petraea už má své přirozené stanoviště ve jménu. Latinské i řecké slovo petra znamená skálu, balvan. Duby zimní jsou doma spíše v sušších habrových doubravách, v kyselých doubravách a dubobučinách. Zkrátka trochu dál od vody, se kterou dovedou dobře hospodařit. Proti dubu letnímu mají tužší listy a snáze přežívají dlouhá období sucha. Ve skále nad Všenorským potokem pod Černolicemi rostly oba druhy vedle sebe. Za dlouhého sucha v roce 1992 byl koncem srpna ten letní žlutý a suchý jako tabákový list, zatímco onen zimní byl svěže, třebaže tmavě zelený. Ne vždy mysleli lesníci na tyto vlastnosti, a tak se někdy objevují oba druhy dubů na rozmanitých místech pospolu a za přísušku můžete z ptačí perspektivy sledovat, kolik je v porostu zastoupeno jednoho či druhého. I na zimní dub jsem měl mnemotechnickou pomůcku. V zimě se na lyžích jezdívalo v tzv. šponovkách, v kalhotách, zúžených do bot a zachycených pod patou gumičkou, aby byly napjaté, našponované. I list dubu zimního má podobnou, úzce sbíhavou nebo klínovitou bázi. A navíc, věren i svému vědeckému synonymu Quercus sessilis (= přisedlý), má žaludy vyrůstající na větévkách přisedle, bez dlouhých stopek.

Teplomilné duby

Kdyby se vám dostala do ruky větévka, letorost dubu pýřitého, tak ji snadno poznáte podle toho, že je výrazně chlupatá. Dub pýřitý, šípák, Quercus pubescens roste roztroušeně v teplomilných doubravách, často na vápenci, v lesostepích – třeba na Karlštejnsku nebo na Pálavě. V druhé polovině 20. století objevili slovenští dendrologové v našich doubravách ještě další, méně často zastoupené druhy dubů: dub žlutavý, dub mnohoplodý, dub jadranský a dub balkánský. Většina z nich je teplomilná, takže je spíš potkáte na jižní Moravě.

Duby odměřují čas

Osud našich dubů byl výrazně poznamenán dobou ledovou. Tehdy z našeho území (zdaleka nebylo „naše“!) ustoupily hluboko k jihu, na Balkán. Po ústupu pevninského ledovce se postupně vracely zpět a obsazovaly lokality vyhovující jejich ekologickým požadavkům.

Duby jsou sympatické i svým pevným, výrazně voňavým dřevem. Díky věkovitým dubům mohli dendrochronologové – vědci zabývající se záznamem času v letokruzích stromů – sestavit srovnávací křivku či stupnici dlouhou více než 1000 let. Srovnáním s rytmem letokruhů neznámého vzorku dubového dřeva jsou dendrochronologové s to určit stáří takového vzorku s přesností vyšší, než je radiokarbonová metoda. Na dubech (polo)parazituje bratranec jmelí, ochmet. Pro vánoční příležitost si jej nevybírejte, je opadavý, zbyly by vám jen holé větévky.