Psaly by se časy, vzdálené od dnešních čtyřiapadesát, možná už pětapadesát let. V roce 1959 mně totiž bylo zadáno téma diplomové práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. To téma znělo jednoduše: „Rozšíření akátu (trnovníku bílého) ve Vltavském údolí“. Dovedlo mě k tomu, že jsem Vltavu dílem projel na loďce a dílem (větším) prošel po březích a že akátové téma se mi stalo celoživotním. Údělem i láskou. A protože láska prochází žaludkem, tak každoročně, dokonce mnohem déle než uvedených 55 let, se v naší domácnosti připravují a pečou myši. Akátová květenství, obalená v palačinkovém těstíčku.

Květomluva

À propos – láska. Představte si „seznam“: Akátová větvička – travní stéblo – jalovec – pampeliška svázaná modrou stužkou. Spíš než seznam si uvedené rostlinné prvky představte pěkně vylisované a nalepené na dopisním papíru. Příjemce, spíš příjemkyně takového dopisu znalá květomluvy, se z obdržených sušinek dočte: „Rád bych tě objal. Budeš–li mne očekávat, určitě přijdu. Čekám na tvoji odpověď. V sedm hodin večer.“ Takový příklad a výklad použil pan spisovatel Josef Klempera v knížce, v níž dočista nedávno oživil líbeznou zvyklost, jíž se říkávalo květomluva. Však i jeho knížka se tak jmenuje. A má podtitul „Řekni to květinou“. Vyšla – to to letí! – v roce 1996. Květomluva byla jedním z průvodních jevů kouzelné éry, jíž jsme si zvykli říkat období biedermaieru. Však když se před několika lety konala v Plzni biedermeierovská konference, jsem si taky smočil. Květomluvou, i celou érou první poloviny 19. století, období základů české botaniky – a botanického názvosloví.

Navazování milostných vztahů za pomoci květů, listů, snítek i dalších rostlinných částí bylo na hony vzdálené klipovému dnešku, kdy stačí možná jeden den na celý román. Spíš románek, ale ani na ten někdy nedojde. Ráno se potkáme, jiskra přeskočí, povečeříme při svíčce, pak hurá do postele a ráno možná zbyde na zrcadle vzkaz, napsaný třeba rtěnkou: Bylo to fajn, ale už se nevrátím! Josef Klempera zaznamenal i pravděpodobnou osobní účast Boženy Němcové, která se svými přáteli uveřejnila osobitou květomluvu v časopisu Rachejtle – pro příklad z ní vybírám „Koukol = Vidím tě tak rád jako rolník tento plevel ve pšenici“. Nebo: „Celer = Ani vidět tě už nechci“. Většina vybraných odkazů je spíš ironická, legrační – a kdyby v té době takové slůvko znali, tak i recesistická. Jen mi tam nesedí uvedené datum vydání: 1835. Při obecně přijímaném datu narození Barunky Panklové by to znamenalo, že se takové taškařice dopustila již jako patnáctiletá...

Co nám sděluje žabník?

Já jsem se k podobné činnosti dostal v mnohem vyšším věku; zralejším ne, jen vyšším. A tak, když jsme s dr. Kolbekem připravovali knížku „Rostliny na každém kroku“, pro kterou vydavatel požadoval, abychom kromě botanických údajů do ni zařadili i rozmanité kuriozity, pověsti nebo jiné „zajímavosti“, přišla ke slovu květomluva. Jenomže ta knížka je opravdu botanická a ať jsme hledali, jak hledali, pro žabník jitrocelový nebo dvojzubec trojdílný jsme v žádné květomluvě, dokonce ani v té, která se připisuje Boženě Němcové, nic nenašli. Asi jsou to rostliny obecné veřejnosti méně známé. Nezbylo, než sáhnout k vlastní tvorbě. Zkuste si někdy utrhnout žabník! Jeho stonky jsou pevné! A tak jsme navrhli květomluvné: „Mne neutrhneš!“ Stejné to bylo s dvojzubcem. Jen se projděte koncem léta po březích rybníka nebo nějaké říčky. Za chvíli máte ponožky a nohavice plné malých harpunek a kotev. Z textilu je dostanete obtížně, mají zpětné háčky, jak se na harpunu sluší. Naše květomluvné oznámení pak znělo: „Mne se nezbavíš!“ Uznejte, že to jsou docela srozumitelné vzkazy! A ne dosti na tom. Když připravoval Jan Burian své album květinových písniček, v němž vystoupila snad celá plejáda oblíbených zpěvaček, paní Hanou Hegerovou počínajíc a Ester Kočičkovou končíc, byl jsem pozván ke zpracování „botanické“ části cédéčka a textů. I tam mi nezbylo, než květomluvu vymyslet.