Duben je mimořádný vrtošivec mezi měsíci. Tedy – pokud těm ostatním vrtochy prominu. Maně si vzpomínám, jak jsem před lety připravoval rozhlasové Dobré jitro z povodí Vlašimské Blanice. Vyrazil jsem z Prahy div ne v kraťasech, s krátkými rukávky jistě. Když jsem dorazil k Ratibořským Horám, bylo to na svetr, a ještě výš a dál byly čerstvé i památeční závěje, přesto, že pod Ratibořskými Horami leží Temešvár. Ty Ratibořské Hory nehledejte na mapě jako nějaké pohoří; ostatně píšu je s velkým H; kdyby to bylo pohoří, bylo by há malé, i kdyby to byly hory bůhví jak vysoké. Ani Temešvár není rumunská Timisoara ze západorumunského Banátu, kdysi tureckého pašalíku, ale obec na Táborsku, stejně jako stará hornická obec Ratibořské Hory. Ten rumunský Temešvár se letos bude mít dobře, oslaví rovných a kulatých 800 let doložené existence.
jarní bukový les
Dubnové jaro na dlani
Jen jsem sjel o kousek k severu, a asi i níž, a blížil se k Mladovožické kotlině – to vám je svět snad sám pro sebe, klidný, jako v rozevřených dlaních – tak na mne začalo mluvit pravé dubnové jaro. Pravda, v té době už v pražské botanické zahradě byly odkvetlé talovíny, sněženky a bledule, dávno dovoněly kaliny vonné i nezvyklé zimnokvěty; všude bylo žluto prvosenek a petrklíčů. Tady ještě ne. Staré klenové aleje byly ještě po podzimním striptýzu nahé a holé, jen jejich odlupčivá borka svítila v jarním slunci, a na koncích větví byly vidět zelenavé, natlačené pupeny.
Ještě o kousek níž, na mezích a ve šluchtách potůčků začínaly tlačit rozmanité vrby a vrbiny, sem tam bříza a hlavně mladé i staré buky. Nad nimi se vznášel takový divný růžový opar, tak růžový, jaký jen dokážou v plném předjaří vyvolat právě rašící buky.
páření kachen
Jak se ošlapává kačena?
A ještě o kousek níž na rybníčku zpozdilý kačer ošlapával kačenu. Pokud nevíte, co to je, zeptejte se nejbližšího myslivce. A nebo ne, hned vám to povím. Tak jako pes kryje fenu a jelen pokládá laně, tak kačeři ošlapávají kachny. Nevím, jak to jejich partnerkám vyhovuje, ale nebrání se. Prostě takový reprodukce chtivý kačírek kachně rajtuje po zádech a přitom... však víte co. Doma to nezkoušejte. A proč byl ten kačer zpozdilý? Přeci proto se kachně divoké u nás říká březňačka, že si má tyhle tanečky odbít včas, v březnu, a nenechávat to na duben. Koncem dubna už by ty nejpilnějšíkačeny mohly za sebou tahat po hladině rybníka vláček prvních letošních kachňat. Já ale bejt kachnětem, tak své rodiče přemluvím, ať si ty choutky nechají právě na duben; raději bych se vylíhl v květnu, už do tepla.
březňačka hnízdí a mladé vodí brzy zjara
Duben zahradnický
Duben je možná nejpronásledovanější měsíc. Pro zahradníky a zahrádkáře je kratší než mrňous únor, protože co zahradníci nestihnou v dubnu, to už asi nedohoní. Od čarodějnic do ledových mužů zbývá 14 dní a za 14 dní se ani kachňata nevyklubou, ani kloudné letničky nevyklíčí, natož aby byly přepíchané tak, že by po „zmrzlejch“ mohly na záhon. A nebudou–li tam po „zmrzlejch“, tak vykvetou až bůhví kdy, snad v červenci.
Zkušenosti našich předků s tím vrtošivcem dubnem věrně zachytil pan Munzar ve své medardovské knížce. Munzar Jan, abyste se náhodou neptali na mého souseda, pana Luďka.
viola vonná
Po „zakamnavleznu“ je „ještětambudem“ opravdu proměnlivý, třebaže nálady v nadpisu zmíněné dívky jej možná překonaly. Považte, co je třeba zaznamenáno: „V tomto měsíci jest obyčejně mnoho silných větrů, nato hned sníh, déšť, kroupy, slunečnost, a protož tak stále proměnlivé povětří, že sotva v celém roku takové se nalézá“. Ale abychom příliš nežehrali: Naši předkové si také všimli, že:
- Dubnový sníh rodí trávu
- Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy (poznámka: jasně, že nejde o povodně!)
- Mokrý duben, hojnost ovoce
- Duben hojný vodou, říjen vínem
- Jak (v dubnu) prvně zahřmí, fialky víc nevoní
Přidám vysvětlení k prognóze či pranostice: Jak (v dubnu) prvně zahřmí, fialky víc nevoní. Tenhle atmosférický jev je v tom nevinně, nemá na fialky žádný vliv. Je–li teplý březen, nejpozději začátkem dubna vykvétají violky vonné, voňavé pravé fialky. Od půlky dubna je začínají střídat jiné druhy, třeba violka Rivinova, violka lesní či violka psí. Mají bledší květy, a pokud zavoní, tak maličko, spíš vůbec ne. A jestli mezi tím, než se vystřídají, tu sem tu tam třískne hrom, tak to by v tom hrom byl, aby si našinci nevymysleli tu fialčí ztrátu vůně po jarní bouřce.
