Někdy kolem roku 1535 vykonal zerav západní s přičiněním mořeplavců cestu ze Severní Ameriky (někdo říká 1534, jiný 1536). Byla to první severoamerická exotická dřevina, dovezená z Kanady do Francie, a iniciativa se při pisuje jistému J. Cartierovi. Ti z námořníků, kterým tento strom zachránil život před kurdějemi, mu říkali „strom života“. (Ti, co nepřežili, už neříkali nic.)
Dalším evropským nováčkem byla podle Františka Bianchiniho z Veronského muzea borovice vejmutovka. Někde vyštrachal, že se v Evropě objevila už v roce 1550 – ale je to ojedinělá zpráva, většina ostatních tvrdí, že až v roce 1705.

Jak k nám přišel jírovec a štědřenec?

Šestnácté století bylo většinou ve znamení zavádění (říká se tomu introdukce, uvedení) středozemních a asijských dřevin do (středo)evropských zahrad a parků. Od roku 1560 se po Evropě pěstují jasmín věncový, štědřenec odvislý, v roce 1570 přibyl žanovec měchýřník a jasmín křovitý. Pár let nato poslal jistý Busbeque, legát Jeho Milosti na dvoře sultánově, do Evropy semena koňského kaštanu, jírovce maďalu. Někdo tvrdí, že to bylo v roce 1576 a kaštany putovaly do Prahy, do Královské zahrady, střízlivější se přiklánějí k zahradám vídeňským.

Století nových dřevin

Do roku 1600 poznala Evropa jen jednu severoamerickou dřevinu – zmíněný zerav. Italské zprávě o vejmutovce moc nevěřím; z Asie se do téhož roku pěstovalo v Evropě sedm druhů dřevin. V 17. století se introdukce severoamerických dřevin zrychlila, přibylo jich hned 39, zatímco z Asie jen tři. V 18. století nabrala introdukce ještě více na obrátkách: ze Severní Ameriky 69, z Asie 24 druhů. Nejdynamičtější bylo v tomto směru století devatenácté, století zakládání přírodně krajinářských parků (tzv. anglických).

Od roku 1801 do roku 1900 se přes Atlantik přeplavilo 74 druhů Severoameričanů a 150 druhů Asiatů, převážně z Číny. Dvacáté století bylo proti tomu už chudičké: tři Severoameričané, 39 Asiatů a svým způsobem jedna Australanka. V roce 1994 byla objevena v jihovýchodní Austrálii v národním parku Wolemi wolemie vznešená. Do Evropy se první živé rostliny dostaly až na samém prahu 21. století.

Zásluhu na obohacení našich parků mají dávní cestovatelé

Je až neuvěřitelné, že o introdukce se postaralo v podstatě jen pár lidí, pár cestovatelů.
Když trochu vyzobu abecedu, tak mezi hlavní sběratele patřil Joseph Banks, Angličan, účastník 1. Cookovy výpravy kolem světa. Jiným byl třeba francouzský misionář, otec Armand David (1826–1900). Působil v Číně a zasílal do Evropy semena. V Číně obracel Číňany na víru i otec Hugo alias Hugo Scalen. I ten se toho naposílal! Však se po něm také jmenuje jedna růže, růže Hugova. Do této plejády je ovšem třeba zahrnout i dva někdejší našince: Jiřího Camela z Brna (1661–1706), lékárníka v Manile na Filipínách, který posílal do Evropy (do Anglie) herbáře (a jmenují se po něm kamélie) a Tadeáše Haenkeho z Chřibské (1761–1817), který v roce 1801 objevil v Amazonii viktorii královskou.


Maksimovič, Kaempfer, Fraser, Siebold, Thunberg, Tradescant, Veitch, Wilson... Desítky jsou cestovatelů–sběratelů, kteří obohatili evropské zahrady v časech, kdy ještě neplatila dnešní přísná regulační opatření o sběru a převozu rostlin a jejich částí. Zatímco po zmíněných pánech se jmenuje řada rostlin (třeba thunbergie, smrk Wilsonův, jedle Veitchova, tradeskancie, trnovník akát (Robiniía pseudoacacia po francouzském zahradníkovi Robinovi), dnešní sběratelé, mající mnohdy pozici mnohem těžší než jejich předchůdci, se ve jménech rostlin, nazvaných na jejich počest, objevují méně často. Přesto si všichni zaslouží náš vděk, protože bez jejich objevů a přínosů by naše zahrady a parky byly mnohem chudší.