Naši předci měli v lecčems pravdu, ale v jednom se zcela spletli – a to v tom, že vypalování trávě prospívá. Vypalování naopak nepříznivě ovlivňuje složení travních porostů a zvýhodňuje plevel včetně mechu. Oheň totiž poškozuje především kulturní druhy trav, které z větší části přezimují v zeleném stavu. Proto čím je travní porost kvalitnější, tím větší škody vypalování způsobí. Mechy obsahují vždy podstatně více vody než ostatní rostliny, takže jsou jen slabě poškozeny, nikoliv zničeny.

Vypalování přináší pouze škody a rizika

  • Oheň upálí tisíce jedinců užitečného hmyzu, který přezimuje v trávníku – uhoří například čmeláci.
  • Vypalování také ničí přirozené úkryty a hnízdiště pro ptactvo.
  • Opakovaným vypalováním stařiny ochuzujeme půda o humus a dusík.
  • Nebezpečí požárů je při vypalování trávy obrovské.

Vypalování trávy i pálení kelímků je nebezpečné a trestné!

Polovina škodlivých látek vzniklých spalováním zůstává ve vzduchu v okruhu 10 metrů a pak klesá k půdě.

Zákon praví, že v otevřených ohništích, zahradních krbech nebo otevřených grilovacích zařízeních lze spalovat jen dřevo, dřevěné uhlí, suché rostlinné materiály a plynná paliva k tomu určená výrobcem, přičemž paliva nesmějí být znečistěná toxickými látkami. Z toho vyplývá, že spalovat se nesmějí:

  • obaly od mléka
  • sáčky z umělé hmoty
  • pestře potištěný papír
  • chemicky ošetřené zbytky dřeva
  • dřevotřískové desky
  • vlhké zahradní odpady a další materiál, způsobující ve vzduchu při spalování vznik značného množství škodlivých látek.

Spalování těchto materiálů vede k uvolňování zdraví silně škodlivých sloučenin. Poblíž topeniště pak dýcháme například oxid uhelnatý, dioxin, chlorované uhlovodíky a další látky, které navíc masivně podporují i tvorbu přízemního ozonu (letní smog). Ze zákona samozřejmě vyplývá, že není dovoleno ani vypalování trávy.

Novinový papír lze při topení pevnými palivy používat jen k podpálení, ostatní papír bychom měli raději odnést do sběru.

A co s nemocným listím?

Škodlivé je také pálení shrabků (listí, zbytků trávy) a ořezaných větví stromů. Jedinou výjimkou je listí napadené chorobami, jejichž zárodky nelze bezpečně zlikvidovat ani povápněním a zkompostováním. Patří mezi ně antraknóza ořešáků či bakteriální spála jabloňovitých. Všechny ostatní listy i zbytky větévek by ale měly být zkompostovány.