V moderních sklenících naší nejstarší botanické zahrady v Liberci, krásném secesním městě pod Jizerskými horami, můžete trávit celý den. A budete se cítit jako na dovolené. Nahlédnete totiž do tropického pralesa, pouště, pod mořskou hladinu i do pravěku.

Krása podle přírody pod skleněnými kupolemi

„Při tvorbě expozic se řídíme fotografiemi z terénu, které na cestách sami pořídíme, nebo požádáme kolegu ze zahraničí. Před pavilonem Austrálie můžete fotografie, podle níž je expozice včetně žulové skály věrně vytvořená, přímo vidět. Nejprve namalujeme velký plán a vytvoříme model. Zahradníci podle něj pracují jako podle not, průběžně se radíme. Jde o zahradní architekturu, která kopíruje přírodu. A v rámci možností jí kousek přenáší do skleníku. Samozřejmě jsou nezbytné i kompromisy, všechny rostliny musí být z cesty vidět,“ vysvětluje ředitel liberecké botanické zahrady RNDr. Miloslav Studnička, CSc., který jí zasvětil již čtvrt století.

Zločin v říši rostlin

V tropickém pralese se denně odehrává boj o místo na slunci. Fíkus, který považujeme za milou pokojovou rostlinku, to v přírodě řeší po svém. Semena, roznášená v trusu ptáků, se uchytí na větvích stromů. Vyklíčí na nich a dlouho rostou jako neškodný epifyt. Pak však spustí dolů několik metrů dlouhý vzdušný kořen, který vroste do země. Fíkus se tak stane hemiepifytem. Začne mohutnět, vypouštět další kořeny, propojovat je, a dělá to tak dlouho, dokud hostitelský strom neuschne. Fíkus tak získá všechen prostor na slunci pro sebe.

Liberecký fíkus–škrtič právě spouští kořen k zemi. Toto malé drama a další divy přírody v jiné naší botanické zahradě nespatříme. Časem se bude fíkus snažit uškrtit mnoho metrů vysoký strom, kolem kterého se ovíjí. Ten je však z betonu, proto nijak neutrpí. Odumírající dřevo by bylo nebezpečné. Sloupy ze speciálního, pružného železobetonu je však imitují dokonale. Do sebe zaklesnutí velikáni porostlí zelení vypadají skutečně věrně. Ale nemusíme se pod nimi bát, na jejich tvorbě se podílel i statik.

Kamélie a kapři v květnici

Pavilon Květnice nabízí jiný zážitek než návštěvu autentické přírody. Setkávají se v ní oblíbené kvetoucí rostliny, často však pozapomenuté, neboť v teplých bytech se jejich pěstování nedaří. A navíc v podobě, které bychom doma nikdy nedocílili. Zdejší kamélie jsou vzrostlé stromy, patrně nejstarší v Evropě. Když se kulaté, husté koruny obsypou květy, nabízejí nevídanou podívanou. Pěkný pohled je na ně však v každé době. Jsou staré 200 let a možná i více – jejich růst totiž zpomalovalo pěstování v nádobách. Do volné půdy skleníku, kde se jim daří mnohem lépe, byly vysazeny v roce 1964, po přesunu ze zborcené oranžerie zámku Frýdlant. (Liberecká botanická zahrada pěstuje v půvabné japonské zahrádce i nejstarší bonsaj v Evropě.)

Atmosféru dotváří jezírko s barevnými kapry, voda přitéká bambusovým žlábkem. A sdělení na tabulce možná překvapí. Dozvíme se, že v Japonsku nazývají „koi“ běžné kapry, vyšlechtění okrasní jsou zde označováni jako „Nishigi koi“, brokátoví kapři. A právě ti plavou pod korunami kamélií. Mají torpédovitý tvar. Ryby s vysokým hřbetem totiž vznikají křížením s naším rybničným kaprem, aby byly odolnější. Ve skleníkovém klimatu mohou však spokojeně žít kapři původní ušlechtilé rasy.

Podivuhodná flóra

Písečná pláň plná sukulentů, velkých pichlavých koulí i vysokých sloupů fascinuje nejen děti. K vidění jsou i kaktusy, které rostou na stromech! Aby unikly konkurenci. Tak se chová i kaktus jménem Královna noci, který za šera rozvíjí své 30 cm veliké květy. Obdiv budí i desítky tilandsií s několikametrovými fousy, vzdušnými kořeny, a mnoho dalších rostlin. Některé jsou po část roku skryté pod zemí. Když však přijde jejich čas, nepřehlédne je nikdo. Patří mezi ně třeba zmijovec titánský s dvoumetrovým květem. Orchideje fantastických tvarů, jaké u kříženců pěstovaných v bytech nespatříme, se ve kvetení střídají neustále. Zdejší sbírka orchidejí je největší v republice.

Královská viktorie

Magnetem pro návštěvníky je viktorie královská (Victoria amazonica), tropická leknínovitá rostlina s listy, které mají až 2,4 m v průměru (v přírodě až 3 m). Viktorie nedávno dostala nový, desátý, svým vzhledem unikátní pavilon, který navrhl Miloslav Studnička. Velké jezero s hladinou jako zrcadlo sdílí s dalšími tropickými lekníny. Jejich krása v něm vyniká a můžeme si je prohlédnout i shora.

Obří viktorie se pěstuje jako letnička. V zimě v našich končinách kvůli nedostatku světla zchřadne. Zanechá však semena, která zahradníci uchovávají ve vodě. Na jaře vyroste nová královna leknínů obdivuhodnou rychlostí. Atrakcí jsou její 30 cm velké květy, které kvetou první noc bíle, druhou noc se zbarví červeně a třetí den je rostlina stáhne zpět pod hladinu. Vytvoří jich postupně až padesát. Je sice šperkem noci, ale za podmračeného podzimního dopoledne můžeme květ spatřit ještě rozvitý.

Svět pod vodní hladinou

V tmavé „jeskyni“, k níž vede podvodní tunel, září akvária. Ladně v nich plují perutýni ohniví, čtverzubci, zlatě se třpytí pirani, zpoza kamene se rozhlíží muréna, v písku odpočívá rejnok trnucha… Jedno z mořských akvárií poskytuje pohled na pestrý korálový útes, korály, sasanky, obří mlže. Ve sladkovodním tropickém akváriu se mezi rostlinami ladně proplétají 20 cm vysoké vzácné přírodní formy skaláry amazonské spolu s obřími, choulostivými terčovci. Dekorace i osazení akvárií rostlinami jsou jedinečnou inspirací pro každého akvaristu. Ryby však nejsou jedinými živočichy v zahradě. Ve sklenících nad nimi žijí kajman a papoušci, každý ve světadíle, do kterého patří.

Útočiště pašovaných rostlin

Vzhledem k ojedinělým zkušenostem i velkým sbírkám se liberecká botanická zahrada stala národním centrem, které zachraňuje zabavené rostliny ohrožených druhů, chráněné úmluvou CITES. „Pokud dotyčný chráněnou rostlinu koupil v cizí zemi nevědomky a předloží potřebné dokumenty, s přiměřeným poplatkem je mu vrácena. Pokud ale cestovatel vyrval vzácnou rostlinu z přírody, je mu zabavena státem. Zpět ji dopravovat a vysazovat nemůžeme. Tím, že ji množíme, však nakonec k záchraně druhu přispějeme. Dovedeme se postarat o všechny rostliny, ale pokud jde o druh, na který se specializuje jiná zahrada, doporučíme ji do její správy. Doufáme, že pokuta a ztráta rostliny takové lidi pro příště odradí. Není pro nás žádná radost vidět zubožené rostliny, vláčené týden v batohu. Jen se v Bolívii objeví nový druh kaktusu, ihned ho někdo jede ničit. Pak přiveze sukulent zvyklý žít ve vysokých horách a my musíme dělat vše, co umíme, abychom ho zachránili. Ani samotné určování druhu není vždy snadné. Rostlinu vyrvanou ze skály s minimem kořínků tři roky pěstujeme, aby se vzpamatovala a kořeny dorostly. Teprve když vykvete, můžeme ji určit,“ říká Miloslav Studnička.

Rozkvět v nových sklenících

Mezi lety 1990–1995 byly za přispění ministerstva zemědělství kompletně vyměněny skleníky. Komplex devíti skleníků tvaru rostlinných buněk je ojedinělý. Díky tomu, že se tisknou k sobě, šetří energii. Skleníky navrhl liberecký architekt Pavel Vaněček, ředitel zahrady na projektu spolupracoval z pohledu botanika. Výsledkem je koncepce výjimečná z hlediska estetiky i funkčnosti, dodnes považovaná za avantgardu i velmi chytrý patent. Skleníky splňují nároky rostlin, hodí se do prostorově omezené zahrady a jsou atraktivní i pro návštěvníky.
„Obnova byla nutná, staré skleníky byly zcela zkorodované a jejich vytápění by nebylo možné zaplatit. Výměna skleníků však byla i dobrodružná. Samozřejmě jsem měl přes celý stůl plán znázorňující, co se kdy zbourá, přesune, kde bude jaká rostlina provizorně ubytovaná. Stále jsme byli otevření pro návštěvníky, jen měli v závislosti na stavbě snížené vstupné. Když však něco nevyšlo podle plánu, museli jsme improvizovat. Například do skleníku přivést vytápění provizorně nad zemí, aby rostliny nezmrzly. A trubku zaházet valníkem hnoje, aby nezamrzla ona. Přišli jsme o jediný druh, rostlinu, kterou nám při stěhování někdo ukradl. Už ji však máme zpět z jiné botanické zahrady, které jsme dříve věnovali odnož.“

Do botanické zahrady pro poznání i potěšení

Každá rostlina je opatřena dobře čitelnou cedulkou s názvem, expozice doprovázejí poutavé informační tabule s mnoha zajímavostmi. Studenti a zvídaví lidé zde nalézají téměř nekonečný prostor pro vzdělávání se. Ale i toho, kdo touží spíše po odpočinku, rostliny obdarují. V zimě návštěvníci pookřejí především ve sklenících, i venkovní expozice jsou však vytvořeny se vzácným umem a citem. Když v červnu rozkvetou zdejší vyhlášené rododendrony a azalky, je to jako slavnost. Pro každého zahrádkáře je inspirací i alpinum, vřesoviště, rozárium, sbírka plaménků, netřesků, mokřadních rostlin, trvalkové záhony…

Zdejším pokladem, na který se jezdí dívat lidé z celého světa, je sbírka masožravých rostlin. Atraktivní láčkovky, dravé špirlice, vzácné tučnice, drobné i obří rosnatky rostou v rašeliništi v doprovodu bahenních borovic, na skalkách s potůčky. Některé rostliny byly pro svět botaniky popsány právě zde jako zcela nové druhy. Díky věhlasu dostávala botanická zahrada zásilky neznámých rostlin, nebo je objevil Miloslav Studnička sám na svých cestách. A liberecká botanická zahrada například zachránila český endemit, masožravou tučnici českou, která byla v přírodě na vymření a dnes v ní opět vzkvétá.

Dlouhá paměť

Tuto nejstarší botanickou zahradu na území dnešní České republiky založil Spolek přátel přírody již v roce 1893 a mezi dvěma světovými válkami v ní byl pro rostliny zámeckých oranžerií postaven první skleník. Každá doba se na zahradě podepsala po svém, všechny však přečkala a jednoduché to nemá ani dnes. Ne všichni chápou, že nelze šetřit tam, kde už tak vše funguje s nestandardně nízkými náklady. O více než osm tisíc mnohdy náročných rostlin se stará 30 zaměstnanců, z čehož je 15 zahradníků. Liberecká zahrada je však unikátní i v tom, že tržby z návštěvnosti tvoří 33 % jejího rozpočtu (u ostatních zahrad to je nejvýše do 20 %, ve světě běžně do 5 %), vydělat si na sebe však nemůže stejně jako třeba knihovna. Ale oázy pro duši, které přinášejí i poznání, potřebujeme – jinak by byl náš život velmi chudý.

Další fotografie z Botanické zahrady Liberec si můžete prohlédnout zde: http://martinhlavacek.com/botanickaliberec/

Foto: Martin Hlaváček