Například tak, že poskytne ptákům a netopýrům hnízdní budky, vhodné keře, nebude stříhat živé ploty v době hnízdění, nebude potřebovat insekticidy – vždyť jen sýkorky donesou svým mláďatům téměř tisíc housenek denně. Proti škodlivému hmyzu pomohou i slunéčka a jejich larvy, pestřenky či zlatoočky.

Pesticidieta

Absence pesticidů na přírodní zahradě je velký přínos pro naše zdraví i životní prostředí. Nedávno byl glyfosfát, hlavní účinná látka nejběžnějších herbicidů (například Roundup), zařazen na seznam potenciálně karcinogenních látek. A testy ukázaly, že moč lidí obsahuje této látky mnohem více, než je přípustné. Naše pole i obecná prostranství každoročně pohltí tuny glyfosfátu, což je velký problém, který nemá snadné řešení. Na zahradě však můžeme vytvořit zdravější oázu ihned. Zdá se to samozřejmé, ale není – vždyť totální herbicidy tak snadno vyplejí nově založený záhon, dlažbu, selektivně zajistí dokonalý trávník…

Chemické insekticidy, které hubí nejen hmyz, ale i jeho přirozené nepřátele, jsou pro přírodu a přirozenou rovnováhu na zahradě rovněž nebezpečné. A nejen pro ni. Nechvalně proslulý insekticid DDT málem vyhubil dravce, v jejichž tělech se hromadil. Snesená vajíčka pak měla tak tenké skořápky, že nešťastné matky nemohly vajíčka vysedět. Ve své éře byla však tato látka považována za nepostradatelnou.
Ani v přírodní zahradě nenecháme úrodu na pospas slimákům a dalším nezvaným hostům, ale při její ochraně musíme myslet na zdravý celek. Pěstitel má dnes naštěstí k ruce i řadu průmyslově vyrobených přípravků, použitelných v souladu s přírodní zahradou (a tedy povolených i v ekologickém zemědělství), což jsou například „fungicidy“ a „insekticidy“ na bázi jedlých olejů.

Umění přírody a zahradníka

K přírodě přátelské zahrady dnes navrhují i mnozí zahradní architekti. Zajímavá je v tomto ohledu například Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Při své práci zdůrazňuje, že i přírodní zahrada by měla být krásná. Může lahodit oku i nosu jako žádná jiná. Pestrost a rozmanitost, barvy květů, tvary listů a větví – s tím vším lze tvořit živé dílo, jež je pokaždé jedinečné.

Přírodní zahrada není loukou ponechanou svému osudu – to už by nebyla zahrada. Přesto i přirozená proměna, o kterou se postará příroda zcela sama bez našeho zásahu, je zajímavá a mnohdy žádoucí. Například pokud jsou bývalé doly místo nákladné rekultivace ponechány přírodě, stávají se útočištěm nejvzácnějších živočichů a časem získají i zajímavý vzhled. Podobné je to i s přirozenými horskými lesy, které by měly být ponechány nerušenému vývoji alespoň v národních parcích. Pod suchými stromy v nich bují nový, odolný život, který vyžaduje svůj čas. Prostorem omezená zahrada se pro podobné účely nehodí. Nicméně ten, kdo má zahradu dostatečně prostornou, může její okrajové zóny ponechat přirozenému vývoji. Princip zón, kdy je zahrada více opečovávaná v blízkosti domu a na jejích okrajích má volnější režim, je praktický, protože čas i síly zahradníka jsou omezené.

Semena planých rostlin včetně plevelů jsou důležitou potravou semenožravých ptáků v době, kdy již nekrmí mladé hmyzem. Jiní opeřenci zase vyhledávají rozmanité bobule (hloh, dřín, pámelník, ptačí zob, šípky).

Útočiště na okraji

Divočejší zóna pojme husté původní keře, ve kterých hnízdí například pěnice, drozdi a kosi. Na jejich úbytku má totiž vinu právě nedostatek hnízdních možností (a bezohledný lov při tahu na jihu Evropy), nikoli straky a sojky, což ornitologové dokázali rozsáhlou studií. Pěvci, kterým straka vyplenila hnízdo, založí novou snůšku, o niž již zlodějka zájem obvykle nemá, protože její hladová mláďata odrostla.

V okrajové minidivočině se snadno skryjí kupky kamení, listí a větví, které poslouží jako úkryt užitečným živočichům, může zde vyrůst i lesík pro pěstování hub, případně menší „plantáž“ pro rychle rostoucí topoly na dřevo. Dobře však obrůstají i pařezy našich původních listnáčů, však naši předci získávali pařezením dřevo na otop po tisíce let. Dnes se tento geniálně jednoduchý způsob vrací do popředí zájmu. Je totiž užitečný pro člověka i přírodu, v lesích vytváří rozmanité prostředí a spolehlivě produkuje dřevo na topení.

Trávník, nebo květník?

Přírodní zahrady se nutně nezříkají ani nízce střiženého trávníku. Pokud bychom však považovali květy sedmikrásek za vadu na kráse, bude jeho údržba bez herbicidů velmi náročná. Ale trávník nám bude sloužit stejně dobře, i když v něm necháme kvést sedmikrásky, a spolu s námi se na něm budou procházet i spokojení konipásci, kteří krátký sestřih milují. Jiní ptáci zase ocení místa s trávou o trochu vyšší, méně často sečenou, další živočichové květinovou louku. Pestrost je vždy ku prospěchu. Na méně zatěžovaných plochách jsou ideální náhradou trávníku půdopokryvné rostliny jako mateřídouška, plamenka, měsíční jahody, plazivé růže, úrazník, mech, barvínek, popenec – vše podle přání a podmínek stanoviště.

Nemusíme zpátky do jeskyní

Zahradničení v souladu s přírodou neznamená nutnost pracovat jen s dřevěnou motyčkou. I „přírodní“ zahradník může využívat elektřinu a benzín, podobně jako ekologicky hospodařící zemědělec traktor. Není nutné zacházet do extrémů, a přesto bude dopad jejich činnosti na přírodu nesrovnatelně příznivější, než při konvenčním hospodaření. A z dlouhodobého hlediska je výhodné nevyhubit si se škůdcem i jeho predátora, podobně jako nebýt zcela závislý na pesticidech a umělých hnojivech, kterých můžeme do vyčerpané půdy dodávat stále více a stejně její úrodnost a zdraví klesá.

Zahradničit lze i bez rytí. Záhony, v nichž není kvalitní půda sešlapávána, není nutné opakovaně rýt. Stačí je „nakrmit“ novou vrstvou kompostu a bohatě osít. Nerušená půdní mikroflóra a žížaly pracují v náš prospěch. Založení vyvýšených záhonů je náročnější, ale o to snadnější je jejich údržba. V případě potřeby je pouze provzdušníme rycími vidlemi.
Hospodaření s vodou nespočívá jen v jednoduchém zachytávání blahodárné dešťovky do sudů nebo v poněkud složitějším jímání vody do podzemní nádrže, ale i v modelaci terénu, abychom
podpořili její udržení na zahradě a vsakování do půdy.

Permakultura od protinožců

V různých koutech světa mají lidé podobné nápady. Například dva australští vědci pojmenovali systém trvale udržitelného zemědělství permakulturou (permanent agriculture). Tento pojem doputoval i k nám, někdy se používá i v souvislosti se zahradami. Myšlenka je jednoduchá: Na ropě zcela závislé zemědělství nemůžeme považovat za trvale udržitelné. Proto se „permakulturisté“ snaží omezit její spotřebu jen na důležité činnosti, hledají obnovitelné zdroje. Snaží se vyvarovat průmyslových výrobků, které přinášejí krátkodobý zisk, ale z dlouhodobého hlediska škodí. Například úrodnost a kvalita půdy se trvale snižují kvůli způsobu obhospodařování, používání pesticidů a minerálních hnojiv. A půdu, která se tvořila miliony let, novou nevyrobíme.

Principy permakultury se příliš neliší od našeho bio a ekozemědělství, které je pro zdravou krajinu, půdu i zvířata velkým přínosem. Tedy pro zvířata volně žijící, která prospívají v kulturní krajině polí, luk a remízků, ale nikoli v širých chemicky ošetřovaných lánech. I pro zvířata hospodářská, která netrpí celý život na tvrdém roštu bez možnosti pohybu, jak to v konvenčních velkochovech často bývá, ale pasou se na čerstvém vzduchu.