Zdroj: Časopis Receptář
Jen málo květin nachází tak široké uplatnění jako pelargonie. Kvetou na oknech domů, zpestřují záhony měst i historických zahrad, objevují se na výstavách bonsají i sukulentů, zdobí světlé haly a chodby veřejných budov. Ale známe celý jejich příběh?
Odkud jsou a jak se dostaly do Evropy?
Objevování pelargonií a dalších jihoafrických rostlin je úzce spjaté se zámořskými cestami do Indie kolem Afriky. Domovem pelargonií je totiž oblast jižní Afriky, zejména oblasti podél západního pobřeží Jihoafrické republiky, kde jsou ideální klimatické podmínky pro divoce rostoucí botanické druhy. Některým druhům pelargonií se daří také v oblasti Stolové hory u Kapského Města. Zde roste jedna z prvních popsaných pelargonií Pelargonium cucullatum.
Prvním druhem, který byl do Evropy (konkrétně do botanické zahrady v holandském Leidenu) dovezen už kolem roku 1600, bylo Pelargonium triste. Odtud se dostalo do Paříže a v roce 1631 i do Anglie.
P. sidoides
Jak staré je šlechtění?
První pelargonie objevené v jižní Africe se zpočátku dovážely do botanických zahrad v Nizozemsku a odtud se pak dostávaly do Královských botanických zahrad v Londýně. Po roce 1802, kdy se oblasti Kapska na úkor Holanďanů zmocnili Britové, bylo z oblastí původního výskytu posláno do Anglie mnoho nových druhů. Pěstitelé velmi záhy zjistili, že tyto rostliny se dají velmi snadno křížit. Nejprve tedy k tomu docházelo v Anglii, později se hojně křížilo i v Německu a Rakousku. Od konce 18. století do roku 1840 vzniklo přes tisíc hybridů původních rostlin – mezi kterými byly první hybridy páskatých, břečťanolistých i velkokvětých pelargonií.
Na našem území se pěstitelé ke křížení odhodlali až o něco později. Podobně jako jinde v Evropě, tak i u nás se pelargonie šířily nejprve ve šlechtických zahradách a odtud se dostaly do prvních zahradnictví. První páskaté odrůdy u nás pak představil zahradník František Valeš v roce 1910. Významné místo mezi českými šlechtiteli patří Josefu Pejchovi. Žádné jeho výpěstky s poetickými názvy jako Karkulka, Pohádka, Zakletá princezna, Panna Orleánská nebo Gladiátor se však bohužel nedochovaly. V roce 1964 byla státní odrůdovou komisí uznána odrůda Strahov. Tato odolná, zářivě rudá pelargonie je selekcí zahradníka Františka Bělky. Významným šlechtitelem a následovníkem Josefa Pejchy byl Bohumil Bradna.
P. cucullatum
Proč se jim říká muškáty?
Čeština a slovenština jsou jedny z mála evropských jazyků, které si pro pelargonie našly jiné názvy. Většina ostatních evropských jazyků, včetně slovanských, používá různé obdoby slova pelargonium případně geranium. Označení muškát se nejdříve používalo pro koření (muškátový oříšek a květ), pak pro odrůdy révy vinné (např. muškát moravský) a nakonec i pro Pelargonium – rostlinu s aromatickými listy. Koření, muškátová réva a pelargonie mají společnou výraznou vůni, takto výraznou vůni má i pižmo – mošus (řecky moschos, latinsky moschus).
Velkokvětá pelargonie Joy
Muškáty s vůní růže nebo citronu
Pelargonie s vonnými listy příliš často v truhlících na balkonech a oknech nenajdeme. Přitom už naši předci dokázali aromatických vlastností využít. Dávali tyto pelargonie do okolí chlévů, a to zejména proto, že aroma odpuzovalo obtížný hmyz. Vonné pelargonie se také vysazovaly do záhonů u cest – například v parcích. Když tudy procházela dáma s dlouhou sukní a zavadila o rostlinu, ta se rozvoněla a konkrétní vůně ulpěla i na oděvu.
Zahradníci a šlechtitelé dělí vonné muškáty do skupin podle typu vůně. Její vnímání ale může být velmi individuální. Takže když si kupujeme nějakou takovou rostlinu, je lepší si k ní nejprve přivonět. Rostliny voní díky silici v listech – u některých stačí letmý dotek, jiné musíme silněji promnout, aby se vůně rozvinula.
Mezi velmi oblíbené patří muškáty, jejichž listy voní podobně jako růže. Tyto druhy a hybridy se pěstují jako zdroj takzvané geraniové silice, hojně využívané v parfémářství, kosmetice, ale i farmacii. Často se také pěstují pelargonie, jejichž listy voní po citrusech. Po doteku osvěžují vzduch na zahradě i v interiéru bytu. Jejich vůně je často intenzivní a stačí se jich opravdu jen dotknout. Překvapením mohou být „mátové“ muškáty – tak intenzivní vůně máty bychom u těchto rostlin neočekávali. Listy tohoto druhu jsou navíc měkké a plstnaté, tedy na dotek velmi příjemné. Další odrůdy pelargonií mohou vonět po ovoci, koření, eukalyptu, cedru. Některé tóny ale naopak mohou být nepříjemné.
Například sladce vonící rozmačkané listy rostliny Pelargonium capitatum lze používat jako přírodní změkčovadlo na mozolnaté ruce či ztvrdlou kůži na patách. Bavlněný sáček s listy lze také použít jako přísadu do koupele.
Andělská pelargonie Sarah Donn´
Pelargonie v lékárně i na talíři
V oblastech přirozeného výskytu pelargonií (tedy těch původních, botanických), především v jižní Africe, využívají místní obyvatelé léčivých vlastností celé řady druhů. Jedná se o využití při horečkách, pro léčbu a tlumení onemocnění žaludku a dalších zažívacích potížích. Dále se zde léčivé účinky pelargonií používají například při bolestivé menstruaci, ale také při potížích při porodu. Listy Pelargonium cucullatum se používají i jako tradiční lék při kašli a onemocnění dýchacích cest. Některé muškáty zase pomáhají při vysokém krevním tlaku a onemocnění srdce.
Zatím jediným druhem pelargonie, jehož účinky jsou dobře prozkoumány a který se pěstuje pro potřeby farmaceutického průmyslu, je Pelargonium sidoides, a to na výrobu léku pro léčbu bronchitidy. Je nutné zmínit i aromaterapeutické účinky pelargonií. Geraniová silice má pozitivní vliv na celý organismus. Pomáhá proti křečím, má protizánětlivé účinky, působí hojivě na pokožku. Muškáty se používají rovněž k ochucování pokrmů, zejména dezertů, ale také různých nápojů. Listy vonných pelargonií lze použít při výrobě jablečno–muškátového želé, při pečení koláčů a muffinů. Dají se přidat do letních salátů, velmi osvěžující jsou ledové čaje a limonády s listy muškátu.
logo receptář
