Někteří psi naštěstí skoro nemají potřebu zahradu vylepšovat, a tak po nich zbudou nanejvýš stopy na místě, kde často běhají, nebo si tu a tam zahrabou kost. A pokud jsou vynalézaví, tak ji schovají raději do kupky písku než postaru do země – je to o dost snazší. Jenže z jiných čtyřnohých kamarádů vstávají zahrádkářům vlasy na hlavě. Hrabou v těch nejkrásnějších záhonech s takovou vervou, že zničí skoro všechny sazenice, vytahají lekníny z jezírka, protože je to skvělá zábava, a pak se ještě vyválí v pečlivě osázeném kamenném korytě.
Trpělivá výchova se vyplatí
Nejlepší je začít s výchovou „slušné chování v zahradě“ již u štěněte. To si samozřejmě potřebuje především hrát, dovádět a radovat se ze života, jak to jen štěňata umějí. Ale lze ho spolu s další výchovou postupně učit, že na některou část zahrady (tu s nejvzácnějšími záhonky) nesmí, zatímco na jiné se může vydovádět podle libosti.
- Části je samozřejmě lepší oddělit alespoň symbolickým plotem (ti nejlépe vychovaní psi budou plot v dospělosti respektovat, i když už žádný nebude).
- Psovi musí zbýt i dostatečně velká plocha k „volnému užití“.
V dospělosti ukáže, jak to s jeho zahradnickými sklony je a zda je rozdělení zahrady stále potřebné. Někteří chlupáči opravdu hrabou jen výjimečně, ale například psům plemen, která byla vyšlechtěna k norování, hrabání zakázat nelze. Pro takového jezevčíka, pokud cítí pod zemí myš, je vrozenou povinností ji vyhrabat a chytit (což ostatně také není k zahození).
Záleží na plemeni psa i typu zahrady
Vyznavači přírodně pojatých zahrad, kde občasná krtičina ani díra neznamená žádné neštěstí, kde se spíše než křehké záhony vyjímají dřeviny a odolné trvalky, si většinou s výchovou psa zahradníka nemusejí příliš lámat hlavu. Stačí jim oddělit třebas zeleninovou zahrádku, kterou by pes mohl ničit. Majitelé precizních okrasných zahrad, na kterých je poškození ihned vidět a kde by proto nešťastnému psovi zbyl k obývání pouze kotec, by raději měli jeho pořízení zvážit. Samozřejmě že maličká plemena, jako je čivava nebo krysařík, nemohou nikdy způsobit škody, jaké hravě napáchá labrador či německý ovčák.
Obíhání a značkování je psí přirozenost
Při slaďování potřeb psa a zahrady je třeba brát ohled i na vrozené psí zvyky. Nemusí vůbec zahradničit, ale stejně poničí vegetaci, jež bude pěstována těsně u plotu. Zahradu totiž považují za svoje teritorium, které musí bedlivě hlídat a stále značkovat močí. A k tomu je zapotřebí každou chvilku obíhat jeho hranice, zvlášť když se po ulici blíží potencionální nepřítel. Podél plotu je proto dobré ponechat pouze pruh trávy, kterou ani nebude třeba sekat jak bude ušlapaná, oblázků, kačírku nebo mulčovací kůry.
Značkování ani obíhání teritoria nemá smysl psovi zakazovat.
Pokud v rohu zahrady rostě pěkný jehličnan, pes bude mít tendenci jej často kropit, umisťovat na něj svoji pachovou značku, která všem dá na srozuměnou, čí je toto území. Stromek může zachránit poblíž umístěný patník, třebas pohledný dřevěný špalek, velký kámen, případně trpaslík.
Fenky na rozdíl od psů močí v podřepu kdekoli, třebas na trávníku. Pokud se jedná o pěstěný porost, je vhodné pomočené místo důkladně zalít, čímž se příliš koncentrované tekuté psí hnojivo rozředí.
Ochrana záhonů
Jednotlivé záhony lze proti psům, kterým se nedaří vysvětlit kam vstupovat mohou a kam nikoli, chránit různými způsoby.
- Podle velikosti psa mnohdy stačí obruba, která může i pěkně vypadat – z dřevěných palisád, proplétaného proutí a podobně.
- Posloužit může i nenápadný elektrický ohradník se slabým napětím, jaký se používá například pro ohrazení výběhů se slepicemi – když se ho pes jednou dotkne, již si bude nepříjemnou zkušenost pamatovat a proud je možné dočasně či trvale vypnout.
- Sofistikovanější verzí je neviditelný elektronický ohradník, který dává psovi nepříjemné zvukové signály z obojku, jakmile překročí stanovenou hranici.
- Existují také granule s pachem, který člověk nevnímá ale psy odpuzuje.
- Citlivější psí povahy odradí i voňavá obruba z levandule, tymiánu, pelyňku nebo svatolíny.
Kdo si hraje, nezlobí
Především mladé psy je potřeba co nejvíc zabavit, aby si nemuseli vymýšlet nezbednosti k ukrácení dlouhé chvíle sami. Nejšťastnější budou, když si s nimi budete hrát – na honěnou, na zápas, přetahovat se o provaz, házet míček. Aportováním lze příjemně zabavit a unavit i dospělé psy, většinou lovení míčku milují. Ještě vylepšenou variantou je psí fresbee, létající talíř vytvořený pro psy (tak, aby jim v tlamě neublížil). Také míčky můžete házet pomocí pohodlné naběračky, takže se nemusíte shýbat a dohodíte mnohem dál.
I když na něj páníček ani ostatní členové rodiny nemají zrovna čas, je dobré, když má pes nějakou hračku u sebe. Zabaví se také okusováním pochoutek pro psy, jako jsou různé kosti z buvolí kůže, sušené šlachy, dentální pochoutky, které jim navíc čistí a trénují zuby a dásně. Levnou variantou je pořádná vepřová, skopová nebo hovězí kost z řeznictví (duté drůbeží a samozřejmě i ostré rybí jsou nevhodné). A někdy psy potěší i kus klacku – i vlci někdy okusují kousky dřeva, aby si zuby vyčistili jako párátkem.
Psa je také třeba brát pravidelně na procházku. Sebevětší zahrada mu nenahradí radost z výletu s páníčkem. A pokud s ním zajdete do lesa či do polí dvakrát denně, nebudete na zahradě ani muset sbírat jeho exkrementy. Psi se raději vyvenčí mimo zahradu a pohyb, který příznivě působí na střevní peristaltiku, jim záměr usnadní.