Orlíčky (Aquilegia) jsou vytrvalé byliny rozšířené v mírném podnebném pásmu celé severní polokoule. Botanických druhů orlíčků je kolem 120, přírodních kříženců i zahradních kultivarů se v literatuře uvádí až několik tisíc a stále se objevují nové.

Orlíčky dorůstají výšky podle druhu kolem 6–100 cm (nejběžněji pěstované druhy kolem 25–55 cm), květy jsou jednoduché i plné, v různých barvách, charakteristického tvaru – vnější okvětní lístky jsou obrácené dozadu a jejich ostruhy připomínají orlí pařáty. Podle tvaru květů je také odvozen název rostliny, a to jak český, tak latinský (aquila = orel).

S orlíčky se běžně můžeme setkat i ve volné přírodě. Na našem území roste domácí orlíček obecný (Aquilegia vulgaris), a to převážně v listnatých lesích od nížin až do středních poloh. Je vysoký kolem 50 cm, kvete od května do července. Květy jsou většinou modrofialové, vyskytují se však i formy bělavé až růžové.

Rostliny pro polostinná zákoutí

Orlíčkům nejlépe vyhovuje stanoviště s dostatkem rozptýleného světla, ale při dostatečné zálivce se některým druhům dobře daří i na slunných místech. Celodenní úpal na suchém stanovišti nebo naopak plný stín však orlíčky nesnesou.

  • Středně velké a velké druhy jsou nejkrásnější ve větších porostech v polostinných partiích zahrad.
  • Malé druhy jsou vhodné i do skalek.
  • Vyšší druhy orlíčků lze použít také k řezu.

Pěstování orlíčků

  • Na zeminu nejsou orlíčky náročné, vyhovuje jim běžná zahradní hlinitopísčitá zemina s dostatkem živin.
  • Zálivka by měla být bohatá a hlavně pravidelná. Časté vysychání substrátu orlíčkům nesvědčí, vůbec nejlepší je, daří–li se udržet zeminu stále mírně vlhkou.
  • Pokud je substrát dostatečně zásobený živinami, není hnojení nutné; jinak orlíčky přihnojujeme každý týden až čtrnáct dní běžnými hnojivy na kvetoucí zahradní rostliny.

Každý může být šlechtitelem

Orlíčky vynikají rozmanitostí jak ve velikosti těla a dělení listů, tak především ve tvaru, velikosti a barvě květů, což dodává šlechtitelům téměř neomezené možnosti při tvorbě stále nových a nových odrůd. Úspěšným šlechtitelem se tak může stát každý zahrádkář, protože křížení orlíčků je relativně snadné.

„Orlíčky v přírodě i na zahradě se totiž často kříží i samovolně a pokud včas nesklidíme dozrálé semeníky, samovýsevy jsou běžné,“ říká Zdeněk Kiesenbauer, vedoucí Dendrologické zahrady v Průhonicích, kde si návštěvníci mohou prohlédnout rozsáhlé porosty téměř 20 druhů a odrůd těchto krásných rostlin. „Semenáčky z těchto náhodných křížení bývají dosti variabilní a lze mezi nimi najít mnoho velice zajímavých rostlin s květy různých barev i tvarů. Vybrané semenáčky pak můžeme vyselektovat a dále pěstovat pouze nejhezčí rostliny.“

Při množení výsevy se sice u semenáčků projevuje již zmíněná určitá variabilita, avšak tento způsob množení je rychlejší a efektivnější (orlíčky jsou totiž nejvitálnější, pokud je necháme volně přesít na místě v záhonech) než množení vegetativní. Vegetativním množením (dělením starších rostlin) získáme sice geneticky (a tudíž i vzhledově) naprosto totožné rostliny, ale tento způsob množení je dost obtížný, protože orlíčky jsou poměrně krátkověké a udržení a namnožení vzácnějších mutací vyžaduje větší zkušenosti s kultivací těchto rostlin a zabere mnoho času.

Pěstování ze semínek je snadné

„I v naší dendrologické zahradě orlíčky množíme výsevy,“ radí Zdeněk Kiesenbauer:

  • V polovině léta posbíráme čerstvě dozrálé osivo a volně je rozhodíme na záhon.
  • Výsev doporučuji ihned zalít, aby se semínka přirozeně zaplavila do záhonu.
  • Do podzimu obvykle rostlinky dorostou a zjara již plně kvetou.

Hra s barvami

Celkem dobře lze ohlídat i „čistotu“ porostu: „Pokud si chceme založit například různě barevné skupiny orlíčků, musíme před koncem kvetení odstranit květenství těch rostlin, které náš záměr narušují. Ty pak logicky nevytvoří plody a dále se nevysemeňují. Tímto postupem tak můžeme velmi jednoduše v různých koutech zahrady soustředit orlíčky se stejným typem i barvou květů. Právě tak se v dendrologické zahradě podařilo po několika letech založit přirozené porosty orlíčků v různých barevných tónech, na jiných místech je zase směs barev plnokvětých nebo jinak tvarově odlišných orlíčků. Pak už se tyto skupiny obvykle dlouhodobě samy udržují bez našeho zásahu.“ A podobně jako v Průhonicích může postupovat i každý zahrádkář a celkem snadno si v zahradě udržet pouze takové typy a barvy orlíčků, které se mu líbí.