Pestrý svět zimolezů: Přehled druhů, nároky a tipy pro pěstování

Z názvu cítíme zimu. Tedy přesněji něco, co v zimě leze. Jistě mezi tyto dřeviny patří i typické liány. Rod zimolezů je ovšem rozsáhlý a také jeho životní formy. Mnohé krášlí zahrady svým vzhledem i vůní. Posuďte sami.

Rod čítá na dvě stovky druhů, které se vyskytují převážně v mírném pásmu severní polokoule. Tyto dřeviny jsou většinou opadavé, řidčeji i stálezelené keře různé výšky a najdou se též liány. Listy jsou uspořádané vstřícně. Menší květy se až na nemnoho výjimek objevují v květnu a v červnu. Tyto jsou souměrné jen podle jedné roviny, trubkovité. Plodem je dužnatá bobule, která je s výjimkou zimolezu kamčatského mírně jedovatá. Zajímavé je, že květy i později plody bývají po dvou na společné stopce. Podle toho tedy se dá zimolez snadno poznat. Jinak při rozlišování kromě barvy květů věnujeme pozornost též barvě bobulí.

Zimolezy se vždy těšily velkému zájmu zahradníků a časem bylo vyšlechtěno i hodně pěkných odrůd. Povídání si tedy rozdělíme do dvou článků. Nejprve si ukážeme ty druhy, které rostou jako vzpřímené opadavé keře.

Druhy zimolezů

Zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum)

Náš domácí, poměrně hojně se vyskytující druh od nížin do podhůří, je vzpřímeně rostoucí keř vysoký dva až tři metry. Mladé větvičky jsou pýřité stejně jako široce vejčité listy. Květy má zimolez pýřitý bíle žlutavé až slabě načervenalé, tmavě červené bobule se ukazují od srpna. Vysazuje se jako výplňová zeleň do parků a do veřejné zeleně, na rekultivace. Do zahrad, kde šetříte místem, se ale pro svou velikost, tvorbu výmladků i celkem nenápadné květy příliš nehodí.

Zimolez tatarský (L. tatarica)

Pochází ze střední Asie a v našich parcích je ze zimolezů nejvíce pěstován. Šplhá docela rychle do výše i přes tři metry. Listy mají uťatou bázi a jsou až srdčité. Na rubu jsou namodralé. Zimolez tatarský má růžové, vonící květy, červené bobule dozrávají v červenci. Upotřebení tohoto keře je pro jeho nenáročnost široké. Hodí se vlastně všude tam, kde je pro něj dostatek místa. Někdy i zplaňuje, ale nebezpečný invazivní druh to není.

Zimolez černý (L. nigra)

Keř roste u nás v podhůří a na horách ve vlhkých listnatých lesích. Vyskytuje se ovšem jen roztroušeně. Na rozdíl od předešlých dorůstá výšky pouze jednoho až dvou metrů. Listy jsou podlouhle eliptické, na rubu modrozelené, květy jsou růžově bělavé. Výrazné jsou ovšem černé až modročerné bobule. Vysazujte jej pouze na místa, kde nehrozí vysychání půdy.

Zimolez modrý (L. coerulea)

Tento druh se od zimolezu černého odlišuje zejména žlutobílými květy a více modrými bobulemi. Roste v horských lesích na vápenitých půdách od Pyrenejí po Bulharsko. U nás se nevyskytuje.

Zimolez horský (L. alpinena)

Roste v horských lesích jižní a částečně i střední Evropy, u nás se však nevyskytuje. Keř je asi dva metry vysoký, má velké eliptické, převážně lysé listy. Květy jsou růžově načervenalé, bobule svítivě červené, lesklé.

Zimolez Maackův (L. maackii)

Pochází z východní Asie a je ze zimolezů nejmohutnější – dorůstá až do výšky pět metrů. Tmavě zelené listy vydrží na keři do pozdního podzimu. Kvete nejpozději, až v červnu. Květy jsou bílé, při odkvětu žlutavé, vonné, bobule červené. Tento zimolez je vhodný pro teplejší polohy.

Zimolez zákrovečný (L. involucrata)

Na rozdíl od předešlých druhů evropských tento pochází ze Severní Ameriky. Dorůstá do výšky asi metr a půl. Listy jsou světlé, téměř lysé. Má žluté květy a zvětšené purpurové listeny. Druh je poněkud choulostivější a hodí se pro nížiny či teplé pahorkatiny.

Zimolez vonný (L. fragrantissima)

Pochází z Číny. U nás je opadavý, zatímco v teplejším klimatu i stálezelený. Keř vysoký asi dva metry upoutá na sebe pozornost často již zimním kvetením a vůní. Květy jsou nevelké bělavé, ale je jich velké množství, jeho plody – bobule – jsou korálově červené. Jde o zajímavou zvláštnost, zatím málo pěstovanou.

Zimolez kamčatský (L. kamschatica)

Jen jeden až dva metry vysoký keř má někdy větve mírně se sklánějící. Listy jsou eliptické. Raší časně a kvete nevýrazně nažloutle bíle už v dubnu. Již v květnu se pak objevují dlouze vejčité, až 3 cm velké, modré, ojíněné bobule. Druh je ze své domoviny přivyklý na krátké vegetační období. Nehodí se proto na suchá místa, kde opadává příliš brzy a zakrňuje. Patří mezi málo známé drobné ovoce. Největší předností je brzká úroda, která je ovšem postupná. Plody též brzo opadávají. Byly vyšlechtěny četné odrůdy, ale mají chuť více či méně nahořklou.

Nároky

Celkově jsou zimolezy při pěstování nenáročné. Většina uvedených druhů roste stejně dobře na výsluní jako v polostínu. Horské druhy vyžadují rovnoměrnou vlhkost a humóznější půdu. Celkově se dá říct, že jde o rostliny spíše vápnomilné.

Výsadba

Zimolezy je možno vysazovat na podzim i v předjaří, kdy je ovšem musíte vydatně zalévat. Vzpřímeně rostoucí keře se hodí zejména do větších zahrad, parků a na veřejná prostranství. Dají se sestavit do skupin, s odstupem mezi jednotlivými keři asi 1,5 m. Tyto otužilé druhy se hodí i na vysoké nepravidelné živé ploty. Můžete je kombinovat s jinými stejně vysokými keři, třeba pustoryly (Philadelphus), zlaticemi (Forsythia), šeříky (Syringa) či kalinami (Viburnum).

Další pěstování

Starší keře bývají dosti husté, nebojte se je radikálně zmladit. Proschlé nebo polámané výhony vyřežte v předjaří až u země. Po celkovém jarním úklidu je vhodná doba pro přídavek plného minerálního nebo organo-minerálního hnojiva. V létě je vhodné výhony příliš vybočující z tvaru keře zkrátit. Z hlediska výskytu škůdců jsou nejdůležitější mšice, kterými zimolezy dosti často trpí, pak je nutný opakovaný postřik. Přesazování větších exemplářů snášejí zimolezy dobře. Pokud jsou to ovšem druhy a odrůdy obvyklé, je třeba uvážit, zda není lépe si pořídit nové sazenice.

Domácí namnožení

U otužilých a bohatě plodících druhů, jako jsou zimolez obecný či tatarský, se můžete pokusit o výsev. Koncem léta bobule oberte a drhněte s hrubším pískem. Pak dužninu vyplavíte. Vysévejte ihned na venkovní záhon. Takto je možno získat velké množství mladých rostlin.

Tyto druhy lze také množit z dřevitých řízků, podobně jako třeba rybíz. Odeberte řízky velikosti tužky v bezmrazém zimním období a ihned zapíchejte do půdy.

Choulostivější druhy a odrůdy množte z bylinných letních řízků, které zakoření ve směsi rašeliny s pískem či perlitem za vysoké vzdušné vlhkosti v uzavřeném prostoru. Pak je jistě nutné přihnojení, přesazení do výživné půdy a chráněné první zazimovaní.

O autorovi

Jiří Žlebčík je botanik. Již celá desetiletí se věnuje výzkumu a pěstování rostlin ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, jehož součástí je i mimořádně inspirativní, veřejnosti přístupná Dendrologická zahrada. Více na dendrologickazahrada.cz