A poznamenal jsem: Zajímalo by mne, jak by se jmenoval onen umělecký spolek, kdyby býval zvítězil název podběl. Názvy obou rostlin, podbělu i devětsilu, si naši botaničtí otcové rozmanitě přehazovali dokonce tak, že v prvé polovině 19. století byl podběl devětsil a devětsil podběl...

Koncem 19. století už bylo jasno, český devětsil byl jazykový ekvivalent k rodu Petasites, podběl zůstal rodu Tussilago. První to takto kodifikoval Daniel Sloboda ve svém Rostlinictví z roku 1852.

Nedivte se, obě to jsou časné jarní rostliny, obě jsou z čeledi hvězdnicovitých a jejich listy si jsou víc než podobné. Ovšem jen do času, kdy to devětsil, jak se říká, nakopne a roste a roste. Čepel devětsilího listu může mít někdy skoro metr v průměru. Pan profesor F. A. Novák, úžasný distingovaný člověk a můj examinátor u státnic z botaniky, kdysi připravil, tuším, že pro aventinský rostlinopis, i text o devětsilu a použil tam fotografii, kdy list devětsilu drží jako deštík v ruce pozdější profesor a akademik Silvestr Prát. To byl muž ohromných vědomostí a znalostí ale nevelký vzrůstem, takže ten rozdíl byl ještě markantnější.

Nic z toho by nešlo s listem podbělu. Je pohledově jen jakousi zmenšeninou listu devětsilu. A já se co chvíli zamýšlím nad tím, zda se podbělu říká podběl proto, že někdy vykvétá, jsa zasypán pozdním sněhem. Anebo zda se mu tak říká proto, že spodní strana čepele jeho listu bývá někdy až sněhově bílá, šedavě běloplstnatá. Slůvko podběl vychází patrně z lidových pojmenování, jako bylo samotné podběl (například u Bartoše), podbil (u Čonky), Barotošova podbělica, podbílé u Beňy, podbili, běl u Horečky a další.

Jmenovaní pánové byli etnografové, sběratelé nejen lidových jmen rostlin. Přitom se uvádí, že jde o jméno ve slovanské sféře prastaré, takové, které znají i jiné národní jazyky Slovanů. Profesor Machek slovo podběl rozkládá na pod a běl, přičemž ono pod není předložkou, ale příslovcem (ve smyslu vespod, dole). Ve starší době, například kolem roku 1517, se podbělu obecně říkávalo také koňské kopyto, protože čepel listu je okrúhlý, jako šlépěje koňská. K takovému výkladu se přiklonili i překladatelé proslulého Mattiolova Herbáře. Květ, správně květenství, úbor podbělu vypadá trochu jako malý „květ“ pampelišky. Zachovalo se nejen jméno, ale i pověra jméno bylo boliočko a pověst říkala, že Kdo uhlédne (na jaře) první boliočko, má si jím potříti oči, aby nebolely.

Velmi výstižné bylo úsloví nebo přísloví Kde roste podbílé, nedarí se obilé - jak zachytil už citovaný Béňa. To je dočista správné, ekologicky, ba i fytocenologicky správné pozorování Podběl roste na náspech, při okrajích cest v příkopech, v lomech a na rozmanitých rumištních plochách a tam obilí opravdu nemá šanci se objevit.

V nadpise máme Podběl a podbělice. Na první pohled to vypadá na něco, jako je had a hadice. Podbělice jako by byla samička od podbělu. Nic takového! Je to sice jedno z moravských nářečních jmen podbělu, ale v roce 1879 je Čelakovský použil jako rodové jméno rodu Homogyne. To je rovněž hvězdnicovitá rostlina jako podběl (a devětsil), ale dočista z jiných biotopů. Je to horská, nevysoká (10-40 cm) bylina s listy v přízemní růžici, jejichž čepel se podobá malým listům podbělu. Roste poměrně hojně v horských smrčinách, mezi kosodřevinou, na subalpínských lukách. Její „květy“, úbory, jsou „špinavě“ fialové. Když jsem se kdysi vydával ze Stach nahoru k Horské Kvildě, za Churáňovem mne začala podbělice provázet až ke Zlaté Studni, a to už jsem věděl, že mi k chaloupce zbývají jen asi tři nebo čtyři kilometry.