Pokojovým rostlinám ke zdárnému růstu musíme dopřát určité podmínky
Zdroj: brizmaker / Shutterstock.com

Trik, jak zachránit přelité pokojovky, a jasná pravidla, jak zalévat v zimě

Zkrášlují naše obydlí a zpříjemňují nám v něm pobyt, čistí vzduch, těší nás živou zelení. Zima je pro ně sice obtížným obdobím, ovšem při správné péči se jim bude dařit i nyní.

Pokojovým rostlinám ke zdárnému růstu musíme dopřát určité podmínky, bez kterých budou živořit. Jsou to: optimální zálivka, správné světelné podmínky a vzdušná vlhkost.

Kolik vody rostlina potřebuje? Záleží nejen na žíznivosti daného druhu, ale také na teplotě v místnosti a osvětlení

Alchymie zalévání

Kolik vody rostlina potřebuje? Záleží nejen na žíznivosti daného druhu, ale také na teplotě v místnosti a osvětlení. Rostliny máme tendenci spíše přelévat, byť v dobré víře – a v zimě to děláme ještě častěji než v létě. Kvůli skromnějšímu osvětlení jsou rostliny méně aktivní, nepřirůstají, méně vody vypařují, a tudíž i spotřebují. Dvojnásob to platí pro mediteránní a subtropické rostliny, které na zimu ukládáme na světlé, ale chladné místo, kde odpočívají. Nespotřebovaná zálivka se poté hromadí v substrátu a ke kořenům se nedostává dostatek vzduchu. V nejzazším případě se mohou zadusit a uhnít.

Velmi užitečnou prevencí proti přelévání je propustný substrát a drenáž na dně pěstební nádoby – dobře poslouží perlit či vermikulit, které vodu nasávají a udržují mezi sebou skuliny vzduchu, výtečné jsou také úlomky dřevěného uhlí, pomůže i hrubší písek a jemný štěrk. V zimě není vhodné pokojovky přesazovat, ovšem při jarním měnění květináčů se vyplatí na drenáž pamatovat. Okamžité přesazení také může zachránit přelitou a již odumírající rostlinu.

Do společné podmisky nalijeme vodu, která bude zvlhčovat vzduch. Proti přemokření rostliny ochrání malé podmisky

U každé pokojovky bychom měli znát její nároky na zálivku. Častokrát napoví i její vzhled, podle kterého spotřebu vody odhadneme. Dužnaté či kožovité listy, často navíc povoskované nebo chlupaté, vypařují vody málo. Rostliny sukuletního vzhledu s vodou hospodaří úsporně a nesnášejí přelévání. Občasné vyschnutí substrátu jim spíše svědčí a přinejmenším neublíží, protože si v listech uchovávají zásobu vláhy. Na opačném konci stupnice žíznivosti stojí rostliny s tenkými, měkkými a často i velkými listy, které vláhy vypařují hodně. Substrát vyžadují obvykle stále mírně vlhký. Nikoli však mokrý – takový mají v oblibě pouze druhy bahenní, mezi pokojovkami velmi vzácné. Nohy stále ve vodě má rád například pupečník a šáchor, jiným druhům vodu v podmisce stát nenecháváme.

Velká rostlina vypije více vody než malá, hojně olistěná více než exemplář s několika lístky, malý hliněný květináč vyschne dříve než velký plastový, jehož stěnami žádné páry neuniknou. To vše nám napoví, jak rostliny zalévat, někdy je však třeba se přesvědčit, v jakém stavu se nachází substrát uvnitř nádoby – suchý povrch může být matoucí. Zjistíme to obyčejnou dřevěnou špejlí, kterou do něj zapíchneme. Když ji vytáhneme ušpiněnou s troškou ulpělé zeminy, znamená to, že vnitřek nádoby vyschlý není. V samozavlažovacích nádobách pak sledujeme ukazatel vodní hladiny.

Pokud rostlina žízní a svěsí listy, obvykle ji ještě můžeme zachránit. Ovšem listy, v nichž obsah vody klesne na polovinu, jsou již nenávratně poškozené a odumírají. I po jejich opadu se mnohé rostliny vzpamatují – ovšem pozor na to, v bezlistém stavu potřebují vody opět méně. Žloutnoucí svěšené listy nemusí vždy znamenat žízeň, rostlina tak často reaguje i na přelití.

LED lampičky se speciálním spektrem nahradí rostlinám slunce

Touha po světle

Zatímco sluncemilné středozemní a subtropické rostliny bychom měli v zimním období přesunout na chladnější místo, tropickým rostlinám se daří v teplých pokojích celoročně. Naštěstí nejsou na světlo příliš náročné. Většina pochází z tropických lesů, ve kterých se musí spokojit s rozptýleným světlem pod korunami mohutných stromů. Ovšem pokud se ke krátkým zimním dnům přidá ještě nízká oblačnost, mohou i ony v našich pokojích strádat. Vytahují se, slábnou, žloutnou a olysávají, druhy s pestrými listy se nevybarví.

Pomoci jim můžeme několikerým způsobem. Pokud nám to dispozice oken umožní, pomůže i jednoduché přemístění. Zatímco v létě by se pralesním rostlinám na přímém slunci nedařilo, v zimě jim chvilka pod slabými paprsky neuškodí a dostatek světla jen prospěje. Proto je ze severních stran přesuneme na více osluněné a z hloubi pokoje co nejblíže k oknům. S každým metrem klesá intenzita osvětlení o polovinu. Dále bychom jim světlo neměli ubírat žaluziemi, záclonami ani zaprášenými skly. (Dokonale čistá okna však mohou působit jako zrcadlo, jež mate letící ptáky, kteří do něj pak mohou narazit – účinnou prevencí zbytečných úmrtí jsou elegantní průsvitné UV samolepky, pro nás téměř neviditelné, pro ptáky zářivě modré.) Význam má i světlo odražené od zrcadel, lesklých kovových ploch i bílých zdí.

Dalším řešením je umělé osvětlení, respektive dosvěcování, přičemž nejúčinnější jsou světelné zdroje určené přímo pro pěstování rostlin. Barva jejich světla je často růžová či fialová, a to proto, že právě červené a poté i modré spektrum ovlivňuje růst a vývoj rostlin nejsilněji. Nejintenzivněji působí (tedy takzvané absorpční maximum pro rostliny) světlo vlnové délky 660–730 nm (červené) a 370, 450 a 480 nm (modré). Posloužit mohou i širokospektrální světelné zdroje, které původně k podpoře fotosyntézy určeny nejsou, červenou a modrou složku však obsahují. Speciální osvětlení pro rostliny je ovšem efektivnější v poměru účinku a spotřeby elektrické energie. Na druhou stranu nové výzkumy naznačují, že ideální je umělé osvětlení, které kromě převažující červené a modré dodá rostlinám i trošku dalších vlnových délek.

Umělé osvětlení může rostlinám zajistit dokonalé podmínky; stačí 12 hodin světla a 12 hodin tmy, jako v tropické domovině, nevadí však ani delší osvětlení. Praktickým doplňkem je časový spínač. Dosvěcované rostliny můžeme i v průběhu zimy zalévat a přihnojovat stejně jako od jara do podzimu (na rozdíl od rostlin, které jsou v útlumu kvůli nižší teplotě či nedostatku světla – ty nehnojíme). Dařit se bude i druhům náročnějším na světlo. A pokud se věnujeme předpěstování vlastních sazeniček, druhy, které je třeba zasít časně, umělé osvětlení také velmi ocení. Rychlit pod ním můžeme i bylinky.

Na trhu s osvětlením pro rostliny jsou k dostání zářivky i úsporné a stále oblíbenější ledky, v interiéru lze nápaditě využít také LED pásky. Bez instalace lze okamžitě využít kompletní LED lampičky, na nichž můžeme volit intenzitu světla, čas osvětlení a někdy i měnit jeho spektrum. Specialitou jsou zátky s osvětlením, kterými lze dosvěcovat zahrádky ve sklenicích a demižonech. Pozor na to, že účinnost světla klesá velmi prudce se vzdáleností od zdroje, zdroj světla by proto měl být rostlinám co nejblíže. U ledek to není problém, neboť neprodukují příliš nadbytečného tepla.

Zahrádky v láhvích jsou krásnou živou dekorací

Svěží vlhký vzduch

Asketickým sukulentům postačí minimum vody nejen při zalévání, nejsou náročné ani na obsah vlhkosti ve vzduchu. Ovšem u většiny oblíbených pokojovek je tomu naopak. V příliš suchém vzduchu jim zasychají a hnědnou špičky listů, rostliny ztrácejí vitalitu, lesk a svěží barvu. Především v bytech s ústředním topením a v moderních dřevostavbách bývá v zimě relativní vlhkost vzduchu příliš nízká, někdy pouhých 20 %. V takovém ovzduší netrpí jen rostliny, ale i naše oči, pokožka a sliznice. A rovněž viry se v suchém vzduchu šíří snáze – neklesnou spolu s kapénkami, ale zbaveny vodní pasti poletují celým prostorem. Zvýšení vzdušné vlhkosti proto prospěje zeleni i nám samotným. Vzdušná vlhkost by měla při pokojové teplotě dosahovat alespoň 40 %, pro rostliny jsou pak ideální hodnoty kolem 60 %, které lidem rovněž vyhovují. Ovšem ještě vyšší vlhkost už ku prospěchu být nemusí, zvláště v kombinaci s nedostatečným větráním. Takové prostředí podněcuje bujení nebezpečných plísní (zvláště na chladných místech, kde voda kondenzuje) a podporuje rovněž množení roztočů.

Výše jsme zmínili, že rostliny mnoho vody neustále vypařují. Vzduch si tedy zvlhčují, jenže pokoj by musel mít podobu bujně zarostlé džungle, aby si vytvořily příznivé mikroklima samy o sobě. A také musíme větrat, přičemž vlhkost venkovního vzduchu bývá v zimě nízká. (Přesněji, jeho relativní vlhkost nízká není, ale absolutní ano.) Po ohřátí vzduchu v místnosti se proto jeho relativní, na teplotě závislá vlhkost značně sníží. Čím teplejší je vzduch, tím více vodní páry dokáže pojmout, a naopak – v chladném vzduchu část vodní páry zkondenzuje.

Vlhkost snadno změříme vlhkoměrem a upravíme zvlhčovačem vzduchu. Ve velmi suchých a velkých prostorách budeme potřebovat výkonný zvlhčovač, pro drobnější doplnění postačí i malé ultrazvukové difuzéry. Do jejich nádržek lze přidávat i rostlinné silice a užívat tak léčivé účinky rostlin při každém nádechu.

Nápomocné jsou i klasické odpařovače, které lze zavěsit na radiátor, jen musíme dbát na čistotu vody. Vzduch můžeme zvlhčit rostlinám i přímo pod nosem. Osvědčené je postavit květináč na misku s vodou vyplněnou oblázky. Ty zabrání vzlínání vody do substrátu a následnému přemokření. Vlhkost se však odpařuje vzhůru a proplétá se mezi listy spokojené rostliny. Do prostorné podmisky můžeme seskupit více rostlin najednou – budou těžit i ze vzájemné společnosti. Pospolu si snáze vytvoří příjemné mikroklima, seskupené navíc pěkně vypadají. Vzdušnou vlhkost v okolí rostlin lze zvýšit i rosením, je však třeba ho provádět denně, nejlépe hned několikrát, a měkkou vodou. Rostlinám s lesklými listy prospívá, povrchy plstnaté a chlupaté bychom však rosit raději neměli.

ŽÍZEŇ NEBO HLAD?

Proč vlastně rostliny vypařují vodu? Zvlhčený vzduch v jejich okolí je blahodárný, ale rostliny tak neustále ztrácejí vláhu, kterou musí znovu a znovu nasávat kořeny. Jenže kdyby povrch svých listů uzavřely tak, aby o žádnou vodu nepřišly, zároveň by ani nemohly přijímat oxid uhličitý. A bez uhlíku, který ze vzduchu získávají, by brzy vyhladověly – potřebují nejen pít, ale i jíst. Uhlík je základní složkou jejich těl. A pokud má rostlinná buňka povrch prostupný pro CO2, prostoupí jím i molekuly vody – za každou molekulu plynu, který ji sytí, zaplatí rostlina ztrátou až pěti set molekul vody. Dovede sice tok plynů a par velmi důmyslně regulovat díky uzavíratelným průduchům v listech a získávat tak co nejvíce uhlíku za co nejméně vody, ale zcela bez ztrát se výměna neobejde nikdy. Rostliny z prostředí, ve kterém o vodu nouze není, bezstarostně nastavují světlu veliké, tenké listy a rychle a bujně rostou. Oproti tomu sukulenty, nucené vodou šetřit, aby přežily, se musí spokojit i s „dietním“ příjmem uhlíku. Rostou proto o poznání pomaleji a úsporněji.

PROČ JSOU ZELENÉ?

Záhadný svět rostlinné fyziologie toho skrývá ještě mnoho, občas však rostliny vydají další tajemství. Vědci zjistili, že ačkoli rostlinám červené a modré světlo chutná nejvíce, ani zeleným zcela neopovrhují. Stále platí, že je vnímáme zeleně díky tomu, že zelené světlo odrážejí. Ale již neplatí, že pro ně nemá vůbec žádný význam, jak se ještě nedávno tradovalo. Část zeleného světla rostliny využít umí. Prochází totiž do hloubi listu, kam se červené a modré již nedostane, a tam se podílí na fotosyntéze. Na krásné zelené vybarvení naštěstí bohatě stačí ona odražená část. Teprve kdyby rostliny pohltily veškeré zelené světlo, v našich očích by zešedly.

Akční letáky