A tak, zatímco předchozí významná díla českých botaniků, např. Klíč ke květeně ČR (2002) a velkolepý 7. svazek Květeny ČR, v němž na hvězdné obloze hvězdnicovitých rostlin (čeleď Asteraceae) nominátní rod (poddruh) čeledi, totiž Aster, hvězdnice, podávaly komplexně, poslední velké dílo, Klíč ke květeně České republiky z roku 2019 mi pod pojmem hvězdnice nabízí nejen rod Aster, ale i Galatella, Tripolium, Eurybia.

A mé nejmilejší, podzimní, svatováclavské nebo svatomichalské posvícení umístil do rodu Symphyotrichum. Ten dokonce už není „astrou“, hvězdnicí, ale astřičkou – třebaže některé z takových astřiček mohou být až metr a půl vysoké. Jako ta někdejší moje, u vrátek. Nejvlastnější svatováclavské posvícení, kdysi Aster, dnes Symphyotrichum novae-angliae.

Pokud byste mezi vyjmenovanými astrami hledali ty letní, tak pozor: Ty už dlouho patří do rodu Callstephus, česká astra. Hvězdnice (rod Aster) jsou hvězdnice už od dob našich studií.

Původně východoasijská astra čínská, Callistephus chinensis, je jednoletá bylina s úbory, „květy“, nápadně velkými (i 10 cm v průměru), u pěstovaných zpravidla plnokvětými. Pěstuje a šlechtí se po dlouhý čas a kultivary jsou nejen různě barevné, ale i tvarově a velikostí odlišné. K těm extrémně nízkým patří například výpěstky z Průhonic, odrůda jménem Průhonický trpaslík.

Hvězdice (dnes astřičky) novobelgická a novoanglická už svými jmény prozrazují také cizokrajný původ.  Byly popsány podle výskytu v Nové Anglii a Nové Belgii. Nová Anglie je zemí na severovýchodě dnešních USA, kde přistěhovalci z Anglie vytvořili kolonii. Je to území mezi New Yorkem a Kanadou, největším městem je Boston. Domácími tam ovšem byli Algonkinové, starý indiánský kmen. Nová Belgie bylo pak území v dnešním státě Virginia, kde se usídlili  belgičtí kolonisté. Novoanglická hvězdnice, astřička, je jen jednou z Američanek zabydlených v našich zahradách a zahrádkách.

Celá rostlina je drsně chlupatá, listy má šedozelené. Ta novobelgická (Aster novi-belgii) má tmavě zelené hladké listy, objímavě přisedající k lodyze. Většina podzimních novosvětských hvězdic se ochotně vzájemně kříží a najít „čistý druh“ je dnes už obtížné, ne-li nemožné. Třetí, nikoliv vzadu a nikoliv „černá“, je astřička (hvězdnice) hustokvětá, Aster dumosus. Patrně nejvýznamnější z novosvětských. Často se pěstovaly „astry vřesovcovité“ nebo vřesovcové, Aster ericoides, ale ukazuje se, že pod tím označením koluje nejen v našich zahradách docela pestrá směr patrně kříženců.

Novosvětské, „drobnokvěté“ astřičky (hvězdnice, astry) bývají také označovány jako podzimní; je to spíš zahradnické, praktické označení, aby se zdůraznil rozdíl od dříve kvetoucích, po většině starosvětských (ne-li evropských) hvězdnic, jako je Aster amellus, hvězdice chlumní s větevnatou lodyhou a Aster alpinus či hvězdnice alpská s nevětvenou lodyhou a s jedním nápadným velkým úborem. Prvně jmenovaná, chlumní, roste roztroušeně na křovinatých stráních a v lesních pláštích, alpská je spíše unikát, kriticky ohrožený, který znám z Ralska u Mimoně. V zahradách a zahrádkách (třeba i na skalkách) o život a existenci nepřijde. Je to oblíbenec zahrádkářů, pěstovaný i v barevných mutacích, často bělokvětých (co do jazykovitých květů v paprsku).

V této souvislosti musím zmínit i zlatovlásek, kdysi Aster linisyris, dnes Galatella linosyris, u níž byste marně hledali jazykovité květy z obvodu úboru. Vyrůstají v hustých chocholících a jsou vedeny jako ohrožený druh z výslunných strání a lesostepí v teplých oblastech.

Časy se mění – a botanika s nimi. Dnes musíte hledat hvězdnicovité rostliny na posledních stranách systémů a příruček. S přihlédnutím k molekulárním výzkumům a fylogenetickým vztahům je všechno jinak. Krytosemenné rostliny jsou rozděleny do tříd – základní skupiny  krytosemenných, jednoděložné  a dvouděložné – jako jsou i hvězdnice všech rodů.

O autorovi

Václav Větvička je botanik renesančního ducha, který se již přes 60 let věnuje popularizaci vědy. Působil v mnoha věhlasných institucích, například jako ředitel Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Související články

Zdroj: časopis Receptář