Přenášení mechu z volné přírody je bohužel ošemetné nejen po stránce pěstitelské, zahradnické, ale především i právní a správní. Mechy hrají v přírodě důležitou úlohu, a i když v obecném povědomí nejsou považovány za chráněné rostliny, skutečnost je pro některé druhy právě opačná. Můžete je však na zahradě zkusit vypěstovat z výtrusů, i když se jedná o metodu velmi složitou a nabízející malou naději na úspěch. Existují však zahradní rostliny, které mají stejný půvab jako mechy, ovšem pěstují se mnohem snáz.
Pěstování mechu z výtrusů
Hlavním reprodukčním orgánem, na první pohled viditelným, jsou tzv. štěty s tobolkami, zvláštní niťovitě tenké vzpřímené orgány, zakončené drobnými tobolkovitými útvary. Je to stadium tzv. sporofytu, jedno ze tří reprodukčních stadií mechů.
japonská mechová zahrada
- Tobolky obsahují výtrusy. Pokud je na původním mechovém porostu ve vhodné době odstříhnete a spóry uvolníte na vybraném místě (které musí ekologicky odpovídat původní lokalitě), existuje možnost (při souhře všech dalších podmínek), že ze spór vyklíčí prvoklíčky (protonema).
- Na nich vznikne druhá „generace“, stélka, nesoucí vlastní pohlavní orgány, zelený gametofyt, z jehož oocysty vyroste sporofyt – a tak dokola.
Ovšem většina mechů je tzv. mezofytních nebo hygrofytních, vyžadujících stinná, vlhká místa, případně padlé kmeny stromů, trouchnivějící pařezy apod. Existují ovšem i suchomilné, xerofytní mechy, které rostou na zdech ba i na střechách venkovských budov, jako například drobný stříbřitý prutník stříbrný (Bryum argenteum). Navíc jsou některé mechy vysloveně acidofilní, jiné mají rády alkalický, bazický podklad a další jsou například slanomilné. Splnit jejich podmínky na zahradě proto není nic snadného. Pouze druhy, které se do vlhkých stinných koutů nastěhují samy, prospěrují obvykle dobře.
Úrazníky se podobají mechu a navíc krásně kvetou
Tvůrci bonsají a přátelé zahradních cest tvořených tzv. šlapáky, plochými kameny – ale i betonovými dlaždicemi – ovšem nedají dopustit na vyšší cévnatou rostlinu, která si s mechy na první pohled nezadá. Na druhý, když vykvete, to už je jiná. Prozrazuje na sebe, že to je rostlina hvozdíkovitá z rodu Sagina. Česky se jí říká úrazník, na Slovensku dokonce machovička, a v souvislém porostu je od mechu možná k nerozeznání.
úrazník šídlovitý (Sagina subulata)
- Zvláště se to týká úrazníku položeného (jedno ze starších jmen zní dokonce úrazník mechovitý), Sagina procumbens. Má něžné bílé kvítky s korunou kratší než kalich – a někdy dokonce chybějící. Tehdy zejména laikům připadá jako pravý mech.
- Jinému úrazníku se chybějící korunní lístky dokonce promítly do jména: Sagina apetala, úrazník brvitý. Slovo apetala znamená bezplátečný, bezkorunný.
- Nejoblíbenější je ale kvetoucí úrazník šídlovitý, Sagina subulata.
První ze jmenovaných je vhodný pro vlhká místa, posledně jmenovaný pro místa písčitá a jako výplň mezi kameny, dlažbu a podobná místa. Všechny úrazníky dobře snášejí sešlapávání a vydrží i mírné mrazy.
