Proč hnojit zeleně? Rady a tipy pro zelené hnojení

Půdu pohnojí tak důkladně, že nahradí i pravý hnůj. A k tomu ji provzdušní a celkově zregeneruje. Zelené hnojení je zkrátka geniální vynález. A má více podob, než byste možná čekali.

Rostliny využívané jako zelené hnojení rychle rostou jak nad zemí, tak pod ní. Bohatými kořeny půdu provzdušní, živiny i vláhu z její hloubi vytáhnou k povrchu a uloží ji do svých těl. A vším, co takto nastřádají, nakonec půdu pohnojí, protože je v pravý čas posečete.

Do té doby ji chrání podobně jako mulč – jakmile porost povyroste, nevpustí mezi sebe téměř žádný plevel. A pokud vyberete zelené hnojení, které zároveň pěkně kvete a sytí včely, čmeláky a motýly, bude užitek o to větší. Bobovité a vikvovité rostliny navíc umějí díky spolupráci s nitrifikačními bakteriemi poutat vzdušný dusík a zabudovat ho ve svém těle.

Které si vyberete?

Zelené hnojení by nemělo být příbuzné s rostlinami, které jste na záhoně nedávno pěstovali nebo pěstovat budete. Střídání odlišných, nepříbuzných plodin je samo o sobě užitečné a půdě přináší odpočinek.

Sázkou na jistotu je v tomto ohledu svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia). Krásně kvete a poslouží včelám, čmelákům a motýlům jako vítaná potrava pozdního léta a časného podzimu. A není příbuzná s žádnou běžně pěstovanou plodinou.

Pokud si přejete půdu obohatit řádnou porcí dusíku, nejlépe poslouží hrách rolní čili peluška (Pisum sativum arvense), lupina bílá (Lupinus albus) či vikev setá (Vicia sativa). Všechny tyto rostliny pěkně kvetou. Nejvýraznějším květenstvím se pak v rodině bobovitých pyšní jetel inkarnát (Trifolium incarnatum), který lze jako zelené hnojení rovněž využít. Bobovité rostliny se nehodí na záhony, na kterých rostly příbuzné fazole a hrách.

Půda po luštěninách však na dusík chudá nebývá, právě díky jejich schopnosti získávat tuto klíčovou živinu i ze vzduchu. Bobovité jako zelené hnojení jsou ideální na záhony, na kterých rostla nebo bude růst na dusík náročná brukvovitá zelenina (brokolice, květák, kedlubna, zelí...), nebo také zelenina plodová (papriky, rajčata, okurky, dýně či cukety).

Hořčice setá (Sinapis alba) sice schopnost poutat vzdušný dusík nemá, zato dovede půdu ozdravit a do jisté míry i odpudit mnohé škůdce rostlin. Není však vhodná na záhony po příbuzné brukvovité zelenině.

To samé platí pro řepku olejku (Brassica napus), která půdě rovněž velmi prospívá. Její špatná pověst pramení z nešetrného polního hospodaření, kdy je ošetřována přemírou pesticidů a poté používána k energetickým místo potravinářským účelům. Samotná rostlina je velmi užitečná a její hluboké kořeny mocně provzdušní půdu.

Zakoupit můžete i rozmanité směsi osiva pro zelené hnojení, které oblíbené druhy kombinují.

Jak je zasít?

Semena rozhoďte na urovnanou plochu co možná nejrovnoměrněji, v množství přibližně 2 g osiva na m²v případě svazenky a jetele, 4 g v případě vikve. (Množství semen doporučené k osetí dané plochy by mělo být vždy uvedeno na balení osiva).
Lehce zahrňte hráběmi a při vzcházení jemně kropte, pokud je nezavlaží déšť. Poté již rostliny žádnou péči nepotřebují.
V době, kdy začnou odkvétat, je třeba porost posíci a lehce je zapravit do vrchní vrstvy půdy.

Pro zapravení postačí lehké okopání motykou nebo zamíchání rycími vidlemi. Hluboké rytí je zbytečné, ve svrchních vrstvách půdní mikroorganismy vše zpracují efektivněji, a o provzdušnění se již postaraly samy rostliny.

Kořeny po odumření v půdě ponechají dokonalý systém provzdušňujících kanálků. Rytím narušíte složité půdní vazby a na povrch navíc můžete vyzvednou spící semena plevelů, která ihned využijí šance a vyklíčí.

Tip: Ozimé odrůdy můžete vysít i na konci srpna či v září a posekat a do půdy zapravit až na jaře.

Vytrvalé rostliny jako zdroj dusíku

Kromě jednoletého zelené hnojení můžete k přirozenému obohacení půdy o dusík využít i vytrvalé rostliny, které ho díky symbiotickým bakteriím dokážou poutat ze vzduchu. Tyto druhy bývají často mezi pionýrskými rostlinami, které obsazují a zúrodňují každý obnažený kousek země.

Pomáhají ostatním rostlinám a podporují rozmanitost, což bylo doloženo například při výsevech luk – pokud byly dusík poutající rostliny, zvané leguminózy, ve směsi zastoupeny, vytvoří podmínky pro řadu dalších druhů a louka začala růst a kvést dříve a bohatěji. Leguminózy, tyto zelené poklady, se vyskytují jak mezi bylinami, tak dřevinami.

Neustálý koloběh

Jak však vytrvalé zelené hnojení funguje, když půda nedostane odumřelá těla rostlin a s nimi dusík? I u živých rostlin kořenové vlášení, a stejně tak i hlízky skladující dusík, ve velkém odumírají při každém drobném proschnutí. A jakmile vlhkost stoupne, vyraší kořínky nové.

Tento cyklus je zcela přirozený, dokonale stejnoměrnou vlhkost v půdě udržet nelze, ani to není žádoucí. Mírné vysychání a opětovné zavlažení jí kypří, pokud tedy obsahuje dostatek humusu. A právě odumřelé kořínky jsou pak pro okolní rostliny zdrojem dusíku. Ještě dřív, nežli půdu pokryjí odumřelé nadzemní části rostlin, což se stává i u většiny trvalek.

Trvalky i dřeviny

Mezi pohledné rostliny, které dovedou půdu obohacovat o dusík a mohou tvořit součást pestré výsadby, patří mnoho druhů vytrvalých jetelů a vikví, vojtěška setá (Medicago sativa) či štírovník růžkatý (Lotus corniculatus). Mezi dřeviny pak albízie růžová (Albizia julibrissin), čimišník stromový (Caragana arborescens), rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides), hlošina úzkolistá, okoličnatá a mnohokvětá (Elaeagnus angustifolia, E. umbellata, E. Multiflora), vítečník sítinovitý (Spartium junceum), janovce (Cytisus) a rovněž nádherně kvetoucí latnatce (Ceanothus). Jde o keře a stromky velmi pohledné, nektarodárné a v případě rakytníku, čimišníku a hlošin i poskytující jedlé a léčivé plody.

Zakoupit můžete i osivo speciálních půdopokryvných směsí s rostlinami schopnými vázat vzdušný dusík, které jsou vhodné například mezi řádky vinohradu. Na rozlehlých plochách je živé mulčování mnohdy snazší nežli nastýlání organickým materiálem.

Půdu však neobohacují pouze rostliny obdařené schopností vázat vzdušný dusík. Hluboko kořenící rostliny kypří půdu a poté, co odumřou, jsou zdrojem humusu.

Není lupina jako lupina

Mezi užitečné jednoleté zelené hnojení patří lupina bílá (Lupinus albus). Známější je možná lupina mnoholistá čili vlčí bob (Lupinus polyphyllus), velmi pohledná, nápadně a barevně kvetoucí trvalka. I ona půdu obohacuje o dusík, a proto byla cíleně vysévána na loukách či v lesích. Ale ouha, vyklubala se z ní invazní rostlina – až příliš utlačuje veškerou původní flóru. Pokud ji pěstujete na zahradě, nenechte semena rozkutálet do okolí.

Výtečné spojenectví

Rostliny uzavírají oboustranně výhodnou spolupráci s celou řadou bakterií. Výzkumy dokládají, že jsou pro ně stejně tak důležité, jako pro nás zdravá střevní mikroflóra. Pomáhají rostlinám získat živiny, chrání je před nemocemi. A právě spolupráce s nitrifikačními bakteriemi, které dokážou poutat vzdušný dusík, je nejznámější – lidé ji využívají již tisíce let.

Zatímco s houbami a rozmanitými bakteriemi spolupracují určitou formou všechny rostliny, jen některé druhy ve svých kořenových hlízkách umějí hostit výjimečné nájemníky v podobě nitrifikačních bakterií. Díky nim jim nehrozí nedostatek dusíku, pro růst naprosto zásadní živiny. V půdě je její obsah omezený, ve vzduchu je dusíku spousta – ale z něj ho rostliny samy přijímat neumí. Bakterie jim ho předají v té správné formě a obdrží za něj sladkou odměnu v podobě cukrů, které rostlina vyrábí.

O autorce

Jana Bucharová vystudovala biologii na PřF UK. Kouzla přírody již dvacet let využívá na zahradě, která je zdrojem potravy, poznání, potěšení i útočištěm mnohých živočichů.