Psa si lidé považují; však byl (možná společně s kozou) prvním domestikovaným zvířetem. Ochočeným. Ne každý má ovšem psa v takové oblibě jako třeba já, který má psa v lůžkové úpravě. Jedna paní chovatelka dokonce takové psí situaci říká gaučování. Gaučing. U většiny lidí, jimž pejskové sloužili jako ochránci majetku a sídla, ochránci, jejichž šichta trvala denně 24 hodin, bylo ke gaučingu daleko. Jejich psi měli psí život. Navíc jim jako hlídači nepřipadali jinak zvlášť užiteční, alespoň ne tak jako třeba krávy a zmíněné kozy. A tak není divu, že i rostliny, ne zrovna prvoplánově a okatě užitečné, byly označovány jako psí a div ne jalové. Violka psí, růže šípková: Viola canina, Rosa canina. Latinské canis je pes.


Stejně tak se dělo révám v širším slova smyslu. O těch užitečných se praví „In vino veritas“. Jistě, pravý vinař, vinohradník, mne okřikne: Ve víně ano, ale v révě? Vězte tedy, že i já rozlišuji víno, révu a hrozny. Jenže mezi révy či spíše do čeledi révovitých rostlin patří právě i ty psí. Vína i révy. Loubince a přísavníky. Třetí vzadu, révovitou muskadenii, vynechám.

Vinnou révu poznáte dle dřeně

Už při povrchním zkoumání, dokonce i v zimě, vinnou révu a psí vína poznáte. Stačí proříznout stonek. Réva vinná, Vitis vinifera, má dřeň ve větvích hnědou nebo hnědavou. Je–li dřeň bílá nebo bělavá, držíte v ruce větévku psího vína, loubince i přísavníku.

Přísavníky z rodu Parthenocissus mají podplodní terč nerozlišitelně připojen k semeníku; navíc mezi nimi existují druhy, které se podložky přidržují přísavnými destičkami, terčíky na úponkách. Loubince z rodu Ampelopsis mají podplodní terč pohárkovitý, výrazně rozlišený od semeníku a podkladu se přidržují výhradně ovíjivými úponkami.

V české literatuře, dokonce i v té vědecké, česká jména obou rodů oscilují mezi loubinci a přísavníky. I velká Květena České republiky říká rodu Parthenocissus počesku loubinec a po ní tvrdí totéž i akademický Klíč ke květeně ČR.

Jaké je psí víno?

Hrubé dělení na rostliny s přísavnými destičkami a bez nich bohužel stírají takové druhy, jako je třeba přísavník, kdysi označovaný jako přísavník pětilistý, Parthenocissus quinquefolia. Tomu se u nás spontánně říkalo psí víno; ostatním druhům už ne. Jenže se ukázalo, že to, co se do Evropy dostalo ze Severní Ameriky a čemu se psí víno říká div ne odjakživa, není přísavník pětilistý. Že to bude patrně přísavník révovitý (akceptujeme–li synonymum Parthenocissus vitacea) nebo přísavník pnoucí (taky někdy popínavý zvaný), P. inserta (z latiny insero = vplétám). Zmíněný přísavník pětilistý, Parthenocissus quinquefolia, že je v evropských zahradách mnohem vzácnější.

Liána, která se udrží i na skle

Severoamerické přísavníky k nám zavítaly poprvé před rokem 1835, asijské, jako je například Parthencissus tricuspidata, přísavník trojcípý, až po polovině 19. století, kolem roku 1862. A právě tento přísavník je nejhodnější jména přísavník – přísavnými destičkami se udrží i na skle. Fungují totiž úplně stejně jako „podtlaková“ příchytka na utěrky nebo ručníky v kuchyni nebo v koupelně.

Nejkrásnější přísavník je kultivar ´Veitchii´ právě od onoho dálněvýchodního přísavníku trojcípého. Kdysi mi jeden kamarád přivezl odkudsi z Poamuří pár semen původního trojcípého přísavníku. Dnes mi obrůstá dům ze všech stran.


Abychom neubrali příležitost loubincům, přidávám, že nejvíc u nás vydrží loubinec krátkostopečný, Ampelopsis brevipedunculata. Jeho „hrozny“ bývají často trojbarevné. Zajímavý tvarem listu je i loubinec omějolistý, A. aconitifolia. Všechny loubince jsou ideální k porůstání loubí, besídek a altánků.

A proč jsou loubince méně známé než přísavníky? Inu, ty naše zimy! Loubince jsou, zkrátka, cimprlich.