Vezmu-li to od Vánoc, začnu samozřejmě u jmelí a ochmetu. To jsou typické poloparazitické rostliny, řekl bych tak trochu rostliny se svědomím. Zkrátka jim to nedá jen vysávat hostitele, a tudíž jsou tak trochu dělivé. Semeno jmelí, přilepené viskózní „nití“ z vlastního plodu na větvi hostitele, vyklíčí - jenže místo kořenu se mu vyvine takzvané haustorium s krásným českým ekvivalentem pohružovák. Nespojujte si jej s pohružováním spíše sexuálního charakteru. Haustorium je svým způsobem skutečně adaptovaný jeden ze tří základních orgánů rostliny, jimiž jsou kořen, stonek a list. Tedy místo pravého kořene se onen pohružovák noří či vrůstá do pletiv hostitele, a pro vlastní potřebu (tj. rostliny jmelí) odtud čerpá vodu s rozpuštěnými živinami. Jenže není zištný a na oplátku nabízí hostiteli produkty vlastní fotosyntézy. Je to rostlina zelená, „naučená“ ukládat zásobní látky a produkty fotosyntézy do kořene a zásobních orgánů vůbec. V případě jmelí (a ochmetu) do pletiv hostitele – a jak ten s těmi „dary“ naloží, je jeho věc, to už jmelí (a ochmet) nezajímá. Takové soužití ovšem přináší jedno úskalí: pokud jmelí vyroste na jedovaté rostlině, její metabolity, včetně jedovatých látek, svým pohružovákem nasaje také – a stane se rovněž „jedovatkou“. V případě jmelí a ochmetu tedy jde o rostliny částečně parazitické, poloparazitické.

Decentní paraziti

Černýše (Melampyrum) jsou také poloparazitické rostliny; jsou ale jednoleté a jejich kořenový systém nijak zvlášť nelpí na tvoření tzv. kořenového vlášení a místo něj vytváří haustoria, jimiž se přichycuje kořenů trav, dvouděložných bylin i lesních stromů.

Nejinak je na tom světlík z rodu Euphrasia – ze stejné čeledi jako černýš, tedy krtičnikovitých. I v případě světlíku se jedná o jednoleté poloparazity, jejichž vlastní kořenový systém „za moc nestojí“, je slabě vyvinutý, ale zato má vyvinuta rovněž haustoria. Prof. Bayer v unikátním Velkém ilustrovaném přírodopisu, v díle Botanika speciální, uvádí, že v případě světlíků, ale i celé podčeledi Rhinanthoideae jde o skupinu zelených poloparazitů, kteří nemají vyvinuto kořenové vlášení a bezvláskovitými kořeny s bradavkovitými čepy se připínají ke kořenům jiných rostlin; a pan profesor dodává: ...bez možností této pomocné výživy chřadnou. Vedle již zmíněného černýše a teď jmenovaného světlíku sem patří i zdravínek, kokrhel, vysokohorský babí hněv a hornice obecná.

Nemilosrdné rostliny

Budeme-li shovívaví, tak výše jmenovaní poloparazité jsou v podstatě velmi slušní, spolupracující. To se ovšem nedá říci o parazitech an sich, kteří se ani nenamáhají s nějakou revanší, refundací či díkůvzdáním. Dejme slovo prof. Bayerovi: Typ parazitismem podivuhodně změněným jest rod Cuscuta, kokotice, čistý nezelený cizopasník nadzemních částí jiných rostlin. Je natolik rafinovaná, že sice vyklíčí v půdě z vlastního semene, ale její bledá lodyha se k hostiteli přisává čepy, haustorii – a v té chvíli už nepotřebuje vlastní kořeny a její báze odumírá a celá kokotice žije jen z nabídky hostitele. Některé kokotice byly významnými škůdci hospodářských rostlin, například jetelovin, lnu a konopí.

Podbílek šupinatý (Lathraea squamaria) z čeledi krtičníkovitých se už ani nenamáhá s vlastní startovní částí života. Semeno vyklíčí přímo na kořenech hostitele – lesního stromu (buku, lísky, habru…). Valnou část života tráví pod zemí a na jaře teprve vyhání nadzemní růžové a křehké, výrazně šupinaté lodyhy s hustým hroznem květů. Jestliže se podbílek ani nenamáhal s tvorbou vlastního chlorofylu a hostiteli nenabídne pomocnou ruku, orchidejovitý hlístník hnízdák, Neottia nidus-avis, ani hostitele nepotřebuje. Je to rostlina spíše saprofytická, žijící z tlejících částí humusu pod korunami lesních stromů.

Břečťan mezi parazity rozhodně nepatří; to je lišák, využívající lesní strom na své cestě za světlem a svému hostiteli neškodí, pokud jeho korunu nezastíní nebo mu nezmění těžiště.