Zdroj: Časopis Receptář

Hned úvodem si musíme uvědomit, že pod vědeckým názvem Rosa x alba se skrývá pozoruhodná skupina starých růží; není to tedy jakákoli růže bílé barvy. Původ skupiny růží bílých, nebo jak růžaři zkráceně říkají alb, je dávný a docela záhadný. Nejspíš někde pod svahy Kavkazu došlo k samovolnému křížení mezi červenou růží galskou (nebo druhem jí blízkým) a růžovou růží šípkovou, kterou všichni dobře známe i z našich krajin. Na první pohled, tedy bez genetických studií, bychom to nepoznali, protože rodiče vypadají docela jinak než hybridní růže bílá. Nejenže neodpovídá barva květu, ale hybridní růže bílá se od růže galské liší i daleko mohutnějším vzrůstem.

Růže bílé znali již staří Řekové a Římané. Nastupující křesťanství růži jako takovou nepřijalo, protože ji považovalo za pohanský symbol. Dá se však říct, že právě bílé růže se staly výjimkou, protože jejich bílá barva byla spojována s nevinností a čistotou. Tak se objevovaly ve středověku na vyobrazeních třeba Panny Marie. Postupně se rozlišovaly a výběrem udržovaly odlišné typy, které dnes označujeme jako odrůdy. Záměrné křížení začalo v první polovině 19. století, kdy bylo již na šedesát odrůd. Různých názvů těchto růží však známe podstatně více, ale často jsou to jen synonyma. Tedy jedna odrůda byla pěstována pod více jmény. Tyto růže se také vzájemně málo od sebe lišily a do dnešních časů se jich zachovala asi polovina.

Jak je poznáme

Jednotný popis pro alby by vypadal asi takto: jsou to vzpřímené, silně rostoucí a hustě větvené sadové růže. Mají ideální habitus kompaktního keře. Výhony se v horní části bohatě větví a u starších keřů sklánějí. Bílé růže dorůstají do výšky asi 1,5 až 2 metry. Dobrým poznávacím znakem jsou poněkud šedozelené, jakoby namodralé listy. Chce to ovšem mít bystré oko nebo se pro porovnání podívat na listy jiných růží. Květy jsou střední velikosti (tedy 5–8 cm), poloplné nebo plné, dosti ploché. Většina alb je věrna svému jménu, ale najdou se i odrůdy ve světle růžových tónech. Mimoto i u bílých odrůd bývají někdy růžová poupata. Některé voní jen slabě, jiné výrazněji. Skupina bílých růží kvete jen jednou, ale poměrně dlouhou dobu. Podle stanoviště to bývá v červnu a červenci. Šípky jsou červené, nevelké a nepříliš dekorativní.

Kam je sázet?

Na to lze odpovědět, že téměř všude. Bílé růže patří mezi nejméně náročné z hlediska stanoviště. U nás také poměrně často zplaňují. Najdeme je plazit se po zemi na lesostepní stráni na jižní Moravě, ale rostou i v podhůří na místech zaniklých osad či hřbitovů. Vysazovaly se dokonce těsně vedle základů roubenek, kde pak bez péče vydržely desítky let. Tyto růže snesou polostín a také severní stranu budov. Můžeme je pěstovat až asi do nadmořské výšky 700 m. Zde už jiné růže s obvykle uspořádaným plným květem velmi namrzají. Skupina bílých růží je nenáročná též na kvalitu půdy, i když se za poctivě připravenou zahradní zem odvděčí bujnějším vzrůstem i bohatším kvetením. Také jsou tolerantní k vláze. Na suchých místech rostou méně. Ve vlhkých, skoro horských podmínkách mohou trpět květy, ale nikoli celá rostlina. Tyto růže snesou i vysokou sněhovou pokrývku nebo místo, kam padá sníh ze střechy. Pochopitelně zde raší i kvetou později.

Jak je pěstovat?

Stejně jako ostatní statnější sadové růže. Snažíme se jim dopřát dostatek prostoru, vysazujeme je tedy 100 až 150 cm od sebe. Nejvhodnější dobou je říjen, sazenici dáme asi o 5 cm hlouběji, než rostla dříve. Pochopitelně ji důkladně zalijeme a také před většími mrazy přisypeme kyblík kompostu. Na jaře ponecháme několik nejsilnějších výhonů. Pokud je důsledně vyvazujeme k opoře a pěstujeme tedy jako růži pnoucí, dosáhneme výšky tří i čtyř metrů. V dalších letech vždy na jaře vyřežeme těsně u země nejstarší výhony a tím keř vlastně průběžně zmlazujeme. Po odkvětu odstřihneme celá odkvetlá květenství. Vzhledem k tomu, že tyto růže neopakují kvetení, můžeme si ovšem v létě dovolit i podstatnější tvarování keře. Výhony dobře před zimou vyzrávají a řezné plochy se zacelují. Zálivka většinou nebývá potřeba, minerální hnojení aplikujeme před květem u starších keřů. Bílé růže netrpí výrazně chorobami a škůdci s jednou výjimkou. Tou je rez růžová, která se někdy projevuje rezavými kupkami na listech i květních stopkách. Dá se zvládnout chemickými postřiky, ale keř neoslabuje.

Nabídka odrůd

  • Amelia (Vibert, Francie, 1823) Světle růžové květy mají zvlněné okvětní lístky, které se otevírají kolem zlatých tyčinek, ke konci kvetení přechází barva do bílé. Odrůda silně voní. Armide (Vibert, Francie, 1818) Růže s plným bílým květem mívá ve středu volné očko, odrůda má poupě bíle růžové.
  • Belle Amour (původ snad v Anglii před rokem 1850) Jasně růžová odrůda je plnokvětá, ovšem s výrazným volným středem.
  • Blanche de Belgique (Belgie před rokem 1817) Volně plný, čistě bílý květ se středovým očkem. Také poupě je bílé barvy, růže výrazně voní.
  • Celestial, syn. Céleste (Nizozemsko, 1739) Odrůda je jemně jasně růžová s výraznými žlutými prašníky, poupata i odkvétající květy jsou takřka bílé.
  • Félicité Parmentier (Parmentier, Belgie, 1834) Bílá, hustě plný květ je velmi světle růžový až bílý, také poupata u této růže jsou bílá.
  • Chloris (Descemet, Francie, 1814) Hustý, takřka bílý květ má světle růžový střed, poupata jsou červenorůžová.
  • Königin von Dänemark (Booth, Německo, 1816) Odrůda má květ jasně růžový stejně jako poupě, květ je hustě plný a příjemně voní. Růže je považována i vzhledem k odolnosti květu za deštivého počasí za nejlepší albu s růžovým květem.
  • Madame Legras, syn. Mme. Legras de St. Germain (Francie před rokem 1846) Hustě plný bílý vonný květ má ve středu přímo šroubovité uspořádání plátků. Také poupě je bílé.
  • Madame Plantier (Plantier, Francie, 1835) Hustě plný bílý květ silně voní, poupě je někdy lehce narůžovělé. Růže je vysoká i tři metry.
  • Maiden's Blush, syn. Cuisse de Nymphe (neznámý původ, před rokem 1400) Plný, jemně růžový květ se středovým volným očkem bíle odkvétá, poupě je také bílé, vůně silná.
  • Maxima, syn. Jakobiter Rose (neznámý původ, před rokem 1500) Hustě plný květ je bílý nebo jen lehce narůžovělý, ale tento odstín se rychle ztrácí. Růže nemívá šípky. Jakobité byli příznivci Stuartovského panovníka Jakuba II. v Anglii v 17. století.
  • Minette (Vibert, Francie, 1819) Volně plný, světle růžový květ i poupě.
  • Pompon Black Parfait (Verdier, Francie, 1876) Bílá plná růže má volný střed, poupě je velmi světle růžové.
  • Semiplena (původ neznámý, velmi dávný) Odrůda má volný střed a jen asi deset korunních plátků čistě bílé barvy. Patrně to byla bílá růže Yorků, ve Válce růží v Anglii v 15. století.
  • Suaveolens (původ neznámý, před rokem 1750) Má volně stavěné bílé květy, v nichž prosvítají tyčinky. Je ze skupiny bílých růží nejrozšířenější. V Bulharsku se v malém množství pěstuje též jako olejodárná růže. Dobře tvoří šípky.