obrázek z archivu ireceptar.cz

Skleněný domeček

Kdo ze zahrádkářů by netoužil mít na zahrádce skleník. Protože jedině ten v našich klimatických podmínkách zaručuje prodloužení vegetace a slibuje slušnou sklizeň hlavně plodových zelenin. Není proto divu, že skleníky přibývají jak v zahrádkářských osadách, tak u rodinných domků. Jenže není skleník jako skleník...

Mnohý zahrádkář moc dobře ví, že skleník, který si postavil, plní svůj účel jen částečně. Buď je na špatném místě, nebo ze špatného materiálu, případně se dopustil konstrukčních či stavebních chyb. Naštěstí tyto „skleněné domečky“ dnes nabízí již celá řada firem, jen si správně vybrat. Prvním a možná nejdůležitějším kritériem je výběr správného místa.

Kam s ním

Při volbě vhodného umístění jsme dost často omezeni volným prostorem a místo musíme vybírat vzhledem k oplocení, zahradním komunikacím, rozmístění záhonů atd. Řekněme si proto, jaký prostor je ideální a teprve dodatečně může každý podle svých možností z některého kritéria ustoupit. Hlavně se musíme snažit, aby na rostliny dopadalo po celý den co nejvíce světla. Proto by se skleník měl co nejvíce vyhýbat stínu ať už okolních budov, nebo vzrostlých stromů. (Ostatně, pokud jde o stromy, pozor také na padající plody.)

Takže je-li to možné, vybereme nezastíněné místo na jižní straně zahrady. O množství dopadajícího světla rozhoduje také orientace objektu podle světových stran. V tomto případě je důležité, zda počítáme s celoročním nebo jen se sezonním využíváním.

Nejvhodnější tvar skleníku Nejvhodnější tvar skleníku Autor: Archiv ireceptar.cz

U skleníků s celoročním využitím by měla být jejich podélná osa orientována ve směru sever-jih. Pokud předpokládáme s jejich využitím hlavně na jaře, kdy slunce nedosahuje potřebné výšky a zůstává níže nad horizontem., je výhodnější orientace podélné osy ve směru východ-západ. Jestliže uvažujeme o skleníku přistaveném ke zdi budovy, opět je samozřejmě nejvhodnější jižní strana. Rostlinám se tak postaráme o vyrovnanější pěstební klima, protože zeď budovy bude akumulátorem tepla. Ve dne se zeď ohřeje a v noci předá část tepla skleníku. Tím se zmenší rozdíl mezi denní a noční teplotou.

Hangár nebo budka

Při volbě velikosti skleníku hraje roli prostor a cena – počítejme s tím, že podle výrobce a typu skleníku přijde každý metr délky navíc nad základní délku přibližně na tři až pět tisíc korun. Měli bychom se rozhodnout pro takovou délku, která uspokojí naše pěstitelské plány a potřeby domácnosti. Základní délka bývá kolem 2,5 metru.

Pokud jde o šířku, doporučená je kolem 2,5 metru, protože tak celkem snadno dosáhneme na obě strany ze středového chodníku. Při větší šířce potřebujeme dva chodníky, a tím se vlastně připravíme o část plochy, kterou jsme získali volbou širšího skleníku. Stejně důležitá je také výška, která by měla odpovídat výšce naší postavy, protože hrbit se či se mlátit hlavou o „strop“ je nepříjemné.

Jak by měl vypadat

obrázek z archivu ireceptar.czobrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz

Když víme, kam skleník postavíme a jak by měl být velký, můžeme se rozhodovat pro určitý typ. Nejprve volíme tvar, ani ne tak z důvodů estetických, ale protože do velké míry rozhoduje o klimatických podmínkách uvnitř a také o tom, jak využijeme jeho plochu. Z tohoto pohledu bychom měli vybrat skleník se svislými bočními stěnami. Jenže ten vpustí dovnitř méně slunečních paprsků, neboť se jich při dopadu značná část odrazí zpět a jen zbytek pronikne do vnitřního prostoru. Takříkajíc světelné důvody by měly rozhodnout o variantě s šikmými bočními stěnami.

Jenže tady zase přijdeme o možnost pěstovat podél bočních stěn vyšší rostliny. Takže jako nejvýhodnější je kompromisní řešení, kde boční stěna skleníku je svislá a umožňuje tak osázení celé plochy, ale střecha je lomená tak, aby vznikly dvě plochy s různým sklonem. Získáme tak relativně dobrý prostup světla, místo pro vyšší rostliny i u stěn a kromě toho jsou tyto skleníky hezčí – nepůsobí tak robustně jako klasické skleníkové stavby.

Z čeho kostra?

Skleník si nepořizujeme na chvíli, vydržet by měl roky. Proto hraje důležitou roli, z jakého materiálu je jeho konstrukce. Kromě toho nenese jen sklo, ale sloužívá také k vyvazování rostlin, k zavěšení různých polic a podobně. Navíc masivní konstrukce ubírá místo slunečním paprskům. Klasickým konstrukčním materiálem bývalo dřevo. Jenže to ve vlhku rychle „odcházelo“, dřevěné trámky stínily a nebyly dostatečně nosné. Proto se s tímto jinak hezkým materiálem už nesetkáváme. Ideálním materiálem je hliník, který odpovídá všem požadavkům, jenže je příliš drahý.

Naštěstí jsou materiály schopné hliník do značné míry nahradit. A těmi jsou pozinkovaný plech nebo ocelové profily s dodatečným žárovým pozinkováním. Z pozinkovaného plechu jsou vytvarovány profilové lišty, které se potom spojují šrouby. Toto řešení je vhodné pro menší skleníky, protože nosnost lišt je omezená. Širší než používané lišty by zase zhoršovaly přístup světla. Pozinkovaný plech má také menší životnost. Co ale nejvíce vadí u tohoto typu skleníku, je nedostatečná těsnost. Ve spojích lišt vzniká centimetrová mezera, což způsobuje ochlazování vnitřních prostor skleníku, a to vadí hlavně u skleníku vytápěného. 

Asi nejvhodnější, i když poněkud dražší řešení – dodatečně žárově pozinkované ocelové profily. Každý díl je při tomto procesu zvlášť ošetřen v zinkohliníkové lázni při teplotě 465 °C. Vznikne tak ochranná vrstva na celém povrchu dílu včetně svarů, která je pětkrát silnější než ochranná vrstva pozinkovaného plechu. Takto vyrobené díly potom na místě sestavíme a spojíme pozinkovanými šrouby. Konstrukce je pak dostatečně tuhá a má dlouhou životnost bez nároků na údržbu. Díly mají malý průřez, takže tolik nebrání průchodu světla. Zároveň je zaručena dostatečná nosnost i u větších objektů.

Není sklo jako sklo

Čiré sklo by mělo mít sílu čtyři milimetry, protože tenčí má menší životnost a hůře odolává nárazům a naší nešikovnosti. I když žádáme co největší propustnost slunečních paprsků, za letních jasných dnů může slunce rostliny spálit. Proto na tabulky malujeme ony vápenné klikyháky. Což nebudeme muset, pokud použijeme sklo rozptylové, které má na jedné straně jemné vroubky. Takové sklo skoro všechny paprsky propustí, ale „rozhází“ je a rostliny zůstanou zdravé.

Polykarbonátové desky ocení majitelé skleníků s celoročním provozem, protože i když jsou dražší, spoří nákladech za vytápění. Materiál má však velkou tepelnou roztažnost a proto musí být desky uloženy do speciálních lišt, které vyžadují úpravu nosné konstrukce skleníku.

Teď jen zbývá podívat se, jakým způsobem je skleník upraven, aby dovnitř nefoukalo – jak jsou tedy skla utěsněna. Klasický sklenářský tmel se už téměř nepoužívá, protože jeho životnost je značně omezená. U některých skleníků jsou použity příchytky bez jakéhokoli těsnění, což profukování vzduchu nezabrání. Náhradním řešením se zdála být speciální pryž. Vypadá to však, že zvítězil opět tmel, ale pro změnu silikonový. Vydrží několik desetiletí, nevadí mu 50 stupňů mrazu ani 180 stupňů horka. V rozmezí těchto teplot stále dokonale pruží a tedy také těsní. U celoročně používaných skleníků je nenahraditelný.

Průvan nechceme, ale…

Stále se bráníme průvanu, ale jsou období, kdy výměnu vzduchu zajistit musíme, protože jinak můžeme o úrodu přijít – vedro nám rostliny „uvaří“. A to navíc sluncem opékané rostliny bývají ještě teplejší než okolní vzduch. Samozřejmě se dají otevřít dveře, jenže tím může být ochlazení zvlášť v jejich blízkosti příliš rychlé a kromě toho, pokud nejsou dveře posuvné, může je vyvrátit vítr. Proto jsou vždy lepší střešní okna.

Skleníky při zdi domku je nejlépe orientovat k jižní stěněSkleníky při zdi domku je nejlépe orientovat k jižní stěněAutor: Archiv ireceptar.cz

Některé skleníky mají dostatečný počet větracích oken už v ceně, u jiných si je musíme doobjednat. Počítejme s tím, že plocha větracích oken by měla být 15 až 20 % plochy střešního pláště skleníku. Jejich místo je ve hřebeni, kde se hromadí nejvíce přehřátý vzduch.

Pro lepší proudění a odvod vzduchu je vhodné mít další okna v bočních stěnách, asi půl metru vysoko od pěstební půdy. Pokud máme skleník tam, kde můžeme teplotu stále hlídat, jako automatické větrání stačí naše ruka. Všude jinde se neobejdeme bez samočinného otevírání, které otevře okno, pokud teplota příliš stoupne.

Co dovnitř

Pěstební plochou nemusí být pouze volná půda, do skleníku lze umístit také police a na ně třeba výsevní misky, kořenáče s květinami a další nádoby, případně tam můžeme skladovat chemikálie, pokud jsou v nádobách chránících obsah proti vlhku. Skleník může být těmito policemi přímo vybaven, nebo být zařízen na jejich doobjednání.

Dodatečné upevnění polic na konstrukci vyrobenou z pozinkovaného plechu nebývá vždy možné, protože nosnost takovéto konstrukce je omezená. U skleníků, které mají konstrukci vyrobenu z ocelových profilů s žárovým pozinkováním by následné zásahy poškodily kvalitu povrchové úpravy a tím i životnost skleníku. Proto je lépe už při objednávce zjistit, zda na tuto možnost výrobce pamatoval. Pokud police umístíme do skleníku dodatečně, je důležité vybrat vhodný materiál. Neměly by bránit průchodu světla do spodních pater, a proto je vhodné sklo nebo polykarbonátové desky. Nejvýhodnější jsou sklopné police. 

Dalším důležitým vybavením může být vnitřní přistínění, hlavně když není použito rozptylové sklo. Klikyháky na venkovní stěně jsou sice účinné, ale působí i ve dnech, kdy je slunce za mraky. Žaluzie zavěšené ve skleníku lze podle potřeby roztáhnout nebo nechat zatažené. Proto některé firmy nabízejí speciální materiál, kterým se skleník uvnitř dle potřeby zastíní.

Nežízní, když nejsme

Samozřejmě, že naše rostliny potřebují dostatek vláhy. Jenže stejný problém jako s větráním je i se zálivkou, pokud skleník netrůní přímo na zahradě u našeho domu. Také v tomto případě nabízejí některé firmy řešení v podobě kapkové závlahy. Jednoduchý systém, který zajistí plynulé zavlažování bez potřeby elektrické energie, je tvořen polyetylenovými hadicemi opatřenými zalisovanými kapači, které zbrzdí proudící vodu tak, aby z otvorů po obvodu hadice pouze odkapávala.

Voda je přes filtr čerpána ze zásobní nádrže, která by měla být asi 100 až 150 cm nad zemí. Pokud ji dáme do skleníku, bude voda už předehřátá. Problémem není ani připojení nádobky na přihnojování. Výhodné je rozdělení závlahy na několik samostatných částí, abychom mohli zálivku přizpůsobit právě pěstovaným rostlinám. Protože při kapkové závlaze voda nezkrápí listy, je hlavně u rajčat a okurek menší nebezpečí, že je napadne plíseň.

Aby neulétl

Už teoreticky víme, jaký skleník si pořídíme. Můžeme prolistovat nabídkové katalogy nebo brouzdat internetem, ale není nad „osahání si“ budoucího pomocníka. Což se nám nejsnáze podaří na různých zahrádkářských výstavách. Vybereme si tam podle předem promyšlených kriterií a své kapsy a na místě si můžeme většinou s výstavní slevou skleněný domeček objednat. U některého výrobce bývá montáž v ceně, jinde zvlášť. Vždy je lepší nechat si skleník firmou smontovat.

Než nám nového obyvatele zahrady přivezou, je nutné připravit místo. Buď vybudujeme základy, nebo si vybereme typ, který základy nepotřebuje. Skleník pak kotvíme na betonové nebo pozinkované piloty, tuto práci si však zpravidla bere na starost dodávající firma.

Pokud se rozhodneme pro umístění na klasických základech, podezdívka by se měla zapustit do tzv. nezámrzné hloubky, což je asi 60 až 100 cm (závisí to na vlastnostech půdy a podloží). S výrobcem se můžeme domluvit, zda je nutné stavět podezdívku do této hloubky po celém obvodu, nebo stačí vytvořit výše zmíněné betonové piloty v rozích skleníku a uprostřed délky a šířky. Podezdívka po celém obvodu však dobře chrání před hraboši. Tak – skleník jsme vybrali, objednali, zaplatili, nechali smontovat. A teď je už jen na nás, jak velkou úrodu se nám podaří vypěstovat.

Pro Receptář napsal Luděk Motejlek