Existuje celá řada legend o čaji. Podle jedné z nich jej „objevil“ roku 2737 před n. l. čínský císař a léčitel Šen Nung, když mu do kotlíku s vařící vodou spadlo po náhlém poryvu větru několik lístků z keře, pod kterým právě seděl. Dnes existují desítky způsobů úpravy čajů, stejně jako léčivých bylin, které se kdysi používaly syrové. Jednou z nejzajímavějších je jejich spagyrické zpracování. Nevzniklo ovšem z náhlého závanu větru, ale díky po staletí tříbené filozofii a empirickým poznatkům badatelů, kteří svůj život zasvětili hledání léčebných kódů.
Co je to spagyrie?
V tajuplně znějícím slově spagyrie se uplatňují dvě řecká slova, spao (vytahovat, extrahovat) a ageiro (spojovat, usebírat). Jako první používal toto slovo Paracelsus, který tímto postupem chtěl naplnit základní alchymickou zásadu Solve et coagula (Odděluj a spojuj) v jejím celostním chápání Unus mundus, jednoho světa.
Cílem přípravy spagyrických prostředků je totéž, co bylo základem hermetického lékařství: sestavování elixírů, extraktů, esencí nebo arkán z kvintesencí neboli duchovní podstaty rostlin. Kvintesence, pátá esence, je podstatou chemické látky v jejím spirituálním smyslu a jejím praktickým příkladem je výtažek získaný destilací, tedy klasickým alchymickým postupem, z plodů révy vinné (Vitis vinifera). Výsledkem je alkohol, což je původně arabský výraz al–kahal, znamenající nejčistší, nejjemnější podstatu věci. V latině byl jeho ekvivalentem pojem aqua vitae, voda života, ovšem díky Paracelsovi se ujal alkohol. Právě on poprvé použil slovo alkohol v dnešním slova smyslu a destilaci vína pojmenoval termínem alcool vini jako označení pro konzistenci látky. Jeho pojetí alkoholu jako duchovní podstaty zcela zlidovělo, a pokud si například v jeho rodném Švýcarsku nebo v Rakousku budete chtít objednat hruškovici, najdete na lístku často slovo Williamsgeist vyjadřující „ducha odrůdy“, ze které se tato oblíbená lihovina nejčastěji pálí.
Merkur, Síra a Sůl
Profesor Milan Nakonečný cituje ve své knize Novodobý český hermetismus našeho prvorepublikového znalce alchymie Pierra de Lasenic, podle kterého základní esence nebo sůl z popela či šťávy rostliny v sobě udržuje nezvratnou tendenci vytvořit tentýž tvar, ze kterého byla extrahována.
Z toho vychází i nauka o signaturách, která byla známá už indickým ájurvédským lékařům na začátku 1. tisíciletí před n. l. a kterou do knižní podoby díky podpoře Rožmberků upravil německý alchymista Oswald Crolius. Podle tohoto principu jsou například na jaterní choroby podávány esence z jaterníku podléška, zvaného také trojlaločný (Hepatica nobilis) pro podobu svých listů s játry, nebo extrakty z typického listu jinanu dvojlaločného (Ginkgo biloba) na podporu mozkové činnosti.
Podle alchymie má rostlina tři tzv. filozofické principy, na které je třeba ji nejprve rozložit. Jsou označeny jako Merkur (někdy také rtuť), Síra a Sůl, jinými slovy duch (spiritus a hlavní činitel), duše (anima) a nakonec tělo (solný corpus). Proto se někdy také nazývají esenciálie.
Spagyrická úprava rostliny začíná extrakcí éterických olejů, které představují prchavou část neboli Síru. Ačkoli se v alchymii jen málokdy jedná o chemické pojmy, můžete si zjednodušeně představit Síru jako zásadu, Merkur jako kyselinu a Sůl jako výsledek jejich neutralizace. Jakkoli vypadá tento postup magicky, jeho vnitřní logika je srozumitelná.
Alkohol a oheň
Alchymickou Síru je možné z rostliny získat destilací, i když způsobů je víc. V našem případě bude stačit, když ji dostaneme v podobě tinktury. Jak popisují Jiří Janča a Josef Zentrich v Herbáři léčivých rostlin, vyrábějí se z čerstvých, ale i ze sušených nebo práškovaných části bylin a macerují lihem různého ředění, od 40 až do 90 procent.
Domácí výroba lihové tinktury
- Maceraci v alkoholu převzalo evropské bylinářství za Dioskurida od arabských alchymistů a dnešní klasický postup je následující:
- Čerstvé, jemně nařezané nebo natrhané byliny nebo jen květy naplníme do čtvrtiny obsahu láhve a zalijeme lihem příslušného ředění.
- U sušených drog se někdy udává váhový poměr sušené drti a lihu 1:5.
- Obecně platí, že na tvrdší nebo sušené části rostlin se používá vyšší koncentrace a na čerstvé nižší. Pokud obecně použijete devadesátiprocentní líh, většinou tím nic nezkazíte.
- Obvyklá doba macerace je čtrnáct dnů, přičemž se nedoporučuje vystavovat láhev přímému slunečnímu světlu.
Paracelsus přitom doporučoval sbírat rostliny ráno před východem slunce, kdy je na nich ještě rosa. Vedle toho preferoval tzv. lunární aspekt spagyrické operace a nikdy nepracoval za ubývajícího Měsíce. Ideální je proto začít, když je Luna v novu čili novoluní, přivrácená část jejího povrchu k Zemi není osvětlena Sluncem a je přikloněna pouze neosvětlenou stranou.
Alexander von Bernus, který ve 20. letech minulého století začal na zámku v Donaumünsteru vyrábět spagyrické elixíry, používal při výrobě tinktur místo obvykle uváděného protřepávání spagyrické potencování. Provádí se jednoduše roztočením směsi v láhvi, ráno dvanáctkrát ve směru hodinových ručiček, aby se ve smyslu pravotočivého pohybu otevřela tinktura světlu, a večer jedenadvacetkrát proti směru, který v ní uzavírá síly, jež se v ní ve dne akumulovaly.
Spagyrické spojení popela a tinktury
Po slití základní substance se obvykle vymacerovaná bylina vyhodí. Pro spagyrika ovšem teprve začíná to nejdůležitější, protože z hmoty nasáklé alkoholem začne vyrábět Merkur. Nejjednodušším postupem je dát bylinu na libovolnou kovovou podložku a spálit ji. Dejte přitom pozor, protože opravdu dobře hoří. Vznikne černý popel, kterého bude překvapivě velmi málo. Abyste ho dostali do čisté merkuriální podoby, musíte ho vyžíhat. Můžete to dělat v kuchyni na sporáku, a sice tak dlouho, než se černý prášek promění v dokonale bílý jemný popílek. Pak můžete provést závěrečnou operaci, dokonalé spojení a nastolení třetího principu, Soli. Přitom přijde další překvapení, protože tinktura tento popílek beze stopy vsákne a nezůstane po něm vůbec nic. Pak jste dosáhli dokonalého spagyrického spojení. Léčebné dávkování je stejné jako u klasických výtažků, pouze silnější koncentrace se doporučuje podávat ve vodě nebo čaji.
Kdo byl Paracelsus?
„Nestačí rozřezat tělo, jako když sedlák zkoumá žaltář.“ To byl oblíbený výrok významného předchůdce novodobého lékařství Paracelsa, narozeného jako Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim roku 1493 v Ďáblově mlýně u Einsiedelnu. Jeho otec byl lékař, matka mu brzy zemřela. Mladý Theophrastus byl nadaným studentem, studoval na řadě významných univerzit a první lékařský titul získal v sedmnácti ve Vídni. Byl vynikajícím přírodovědcem a empirikem a kromě škol se učil od vesnických kovářů i lidových léčitelů. Evropu poznal od Jeruzaléma až po Skotsko, někdy také jako vojenský chirurg, a několik měsíců dokonce strávil v Rusku v tatarském zajetí. V letech 1536 až 1538 pobýval v Moravském Krumlově, kde dokončil zásadní knihu Astronomia magna. Svou metodou léčby syfilidy otevřel svět dnešní toxikologie, zavedl minerální léčbu a jako první napsal, že nemoc horníků čili silikózu způsobuje vdechování výparů kovů a nikoli trest duchů hory. Pokud užíváte zinek, možná vás potěší, že označení tohoto prvku použil jako první roku 1526 podle německého Zinke, popisující tvar krystalů při tavení. Zinková mast uváděná v jeho Knihách o tartarických onemocněních ošetřovala kůži. Paracelsovo jméno dnes nese po světě řada organizací, které získaly v jeho učení obrovský zdroj inspirace.