Sršně jsou aktivní i za šera a v noci. Vidí dobře i při minimálním osvětlení. Jenže světlo je neodolatelně vábí a není proto divu, že přiletí za oslňující žárovkou. Stačí ale na chvíli zhasnout a odletí.

Sršeň obecná (Vespa crabro) je největším společensky žijícím hmyzem v Evropě. Sršní královna je až 3,5 cm velká, dělnice a samečci měří kolem 2,5 cm. Sršně se živí především mouchami, ovády, komáry a bodalkami, tedy druhy pro nás obtížnými. Díky své velikosti a obratnosti je vynikající lovkyní, větší sršní kolonie uloví až tisíc kusů hmyzu za den. Sršní dělnice, které celý den létají a hledají potravu často i kilometry daleko od hnízda, však potřebují i potravu bohatou na cukry. Sají proto mízu z poraněných stromů, především dubů, bříz a jasanů, rády si smlsnou i na zralém, často již kvasícím ovoci.

Je třeba se báně bát?

Dříve si sršně stavěly svá hnízda v dutinách stromů. Dnes si musí hledat náhradní útočiště a často si báně budují v podkroví a různých zákoutích lidských staveb. V nouzi hnízdí i pod zemí, pokud tam najdou vhodnou noru.

Lidé se sršní často obávají a hnízda likvidují. To je však jako jediné opravdu nebezpečné a obvykle zcela zbytečné. V mnoha sousedních státech jsou užitečné sršně zákonem chráněné a jejich hnízda se svévolně likvidovat nesmí, pod ohromnými pokutami. Sršně totiž kvůli zbytečnému strachu a předsudkům z krajiny postupně mizí, navíc ubývá přirozených listnatých lesů, které jsou jejich původním domovem. Přitom mají v přírodě i kulturní krajině důležitou úlohu.

Klidná povaha hrozivých letců

Sršně sice mají větší žihadlo i více jedu, než menší vosy a včely, ale jed je zároveň méně účinný. Šest sršních žihadel přežije ve zdraví dokonce i malá myš!

Žihadlo mají pouze samičky. Zcela bezbranné samečky, kteří nemají žihadlo, poznáme podle neobvykle, šavlovitě zahnutých tykadel.

Z bodavého hmyzu je sršeň opravdu nejklidnější. Vyprovokovat ji k útoku dá mnohem více práce, nežli je tomu u vosy i u včely. Stačí tedy zachovat klid, divoce se neohánět, na sršeň si nesedat. Včela či vosa, která se omylem zamotá do delších vlasů, většinou s obranou neváhá. Sršně žihadlo obvykle nepoužijí ani v takovéto situaci a snaží se pouze uniknout.

Strážkyně domova

Jedinou situací, kdy sršni mohou na domnělého nepřítele zaútočit, je obrana hnízda, ve kterém vychovávají budoucí generaci. Pokud hnízdí pod zemí a rozruší je otřesy v bezprostřední blízkosti hnízda, mohou vylétnout a domov bránit žihadly. Sršním hnízdům je proto třeba se vyhýbat. Ovšem sršně domov brání pouze okruh čtyř metrů kolem hnízda. Jakmile jejich obranné pásmo bez prudkých pohybů opustíme, nebudou nás již pronásledovat.

I pokud si sršni postaví hnízdo na zahradě či pod krovem domu, lze s nimi v klidu vyjít, pokud jim nebudeme přímo kolem příbytku dupat či do báně ťukat. Sršně na oplátku zlikvidují spoustu obtížného hmyzu, jako jsou komáři, mouchy i škůdci na pěstovaných rostlinách.

Pouze pro lidi alergické na včelí či vosí jed mohou být sršně potenciálně vážně nebezpečné, stejně, jako včely a vosy. Ovšem jak již bylo řečeno, pravděpodobnost, že od nich dostanou žihadlo, je menší.

Papírový panelák

Sršni žijí a vychovávají mladé ve společných hnízdech. Žije jich zde až 700 pohromadě. Na jaře však se stavbou začíná osamocená královna, která jako jediná přežila zimu.

Když najde vhodné místo, ze hmoty, jež vyrábí z pečlivě rozžvýkaného trouchnivého dřeva, uplete stopku. Pak začne ze stejného materiálu stavět hnízdo, které bude na stopce viset. Uvnitř báně se nacházejí buňky pro výchovu potomstva, podobné, jaké včely budují z vosku.

  • Buňky královna ihned vyplní vajíčky, ze kterých se do týdne vylíhnou larvičky. Krmí je sladkými výměšky a později i masitou potravou.
  • Vykrmené larvy se zakuklí a z buňky se vyklube dělnice. Od této chvíle již královna není na všechnu práci sama, a časem zůstává pouze u neúnavného kladení vajíček.
  • Dělnice rozšiřují báň, nosí potravu larvám i královně, hnízdo uklízejí i hlídají. Když je zima, dovedou hnízdo vlastním tělem vyhřívat. Když je naopak příliš horko, nosí z venku vodu a buňky s larvami kropí, aby je ochladily.

Jak přežít mráz?

Na sklonku léta obývá kolonii královna se stovkami dělnic. Než přijde podzim, musí naklást vajíčka, z nichž se vylíhnou plodné samičky a samci. Když úkol splní, stará, vyčerpaná královna opustí hnízdo a zahyne.

Dělnice ze všech sil krmí budoucí královny, aby měly rezervy na přežití dlouhé zimy. Ty v září vylétnou z hnízda a spáří se samci. Pak si musí najít skrýš k zimování. Samečci po splnění své úlohy umírají, zrovna tak jako poslední dělnice, které už také dokončily svoji práci.

Pokračování rodu tak leží pouze na královnách. Alespoň část z nich se snad dočká jara a založí nové hnízdo. Přežijí i lehčí mráz, protože umí produkovat nemrznoucí látku, která chrání jejich tělní tekutiny a svůj metabolismus výrazně zpomalí.