Vyšší dřeviny ovlivňují mikroklima tím, že dodávají stín, vlhkost a bezvětří právě tam, kde to potřebujeme. Stromy a keře tedy vytvářejí vhodné podmínky pro byliny, i proto si musíme jejich umístění na zahradě dobře rozmyslet.

Velmi oblíbené jsou jehličnany. Lidé je vždy preferovali, protože jsou stále zelené, voní po jehličí a jsou schopné navodit pocit, že je uklizeno. Pro zahrady mají ovšem jeden nedostatek: jsou stále stejné – až na dobu, kdy raší. Tis s červenými plody je v tomto směru vzácnou výjimkou.

Stálezelené listnaté dřeviny mají tu přednost, že výrazně kvetou a často zaujmou i barevnými plody. Z velké časti však dobře prosperují ve vlhkých subtropech či tropech a naše klima nesnášejí. Některé druhy u nás sice po několik roků úspěšně vegetují, ale pak je poničí jediné kritické mrazivé období. Pokud chceme dát zahradě stále zelený, a přitom kvetoucí ráz, nepomůže drobná brusinka, musíme najít dřeviny, jež brzy dorostou alespoň do výšky dvou metrů. Není jich mnoho, ale najdou se.

Kalina vrásčitolistá

Kalin je na 250 druhů a rostou až na Austrálii po celém světě. Jsou to většinou větší keře, ale opadavé. Z hlediska uplatnění na zahradě jako výrazného stálezeleného keře přichází v úvahu vlastně jen tato jediná

kalina vrásčitolistá (Viburnum rhytidophyllum). Roste divoce v západní a střední Číně. Pěstovat se začala v roce 1900, v Čechách byla poprvé vysazena již roku 1910 v Průhonicích u Prahy.

U nás je to docela mohutný keř a v každém ročním období ozdoba zahrady. Dorůstá do výšky 3–4 metrů a je téměř stejně široký. Vejčité listy široké 6 cm a dlouhé až 18 cm jsou na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu šedavě až žlutavě plstnaté. Již podle nich se dá tato dřevina bezpečně poznat. Jméno vrásčitá totiž výstižně charakterizuje povrch listu. Pozoruhodné jsou také nahé pupeny, které nejsou chráněny šupinami, což je u dřevin jev vzácný. Mladé větve jsou hustě chlupaté. V květnu či červnu se objevují jen 6 mm velké nažloutle bílé květy. Jsou ovšem seskupeny v nahlučených květenstvích o velikosti 10 až 20 cm. Dužnaté plody této kaliny nejsou příliš dekorativní, zpočátku červené, pak leskle černé. Plod má jediné semeno.

Kalina vrásčitolistá vyžaduje mírně vlhký polostín. Místo by mělo být chráněné před větry. Půda je ideální humózní, vylepšená kompostem.

Vysazujeme v brzkém jaru a dáme si záležet na prostorné jamce. Zejména mladé rostliny vyžadují rovnoměrnou zálivku.

Keř nejlépe vynikne jako solitéra, může tvořit také tmavé pozadí pro podstatně nižší keře nebo trvalky. Hlavně mladé rostliny mohou citelně namrznout, a je tedy žádoucí je chránit chvojím či netkanou textilií. Kalina poměrně dobře i po velkém poškození regeneruje, ale do krásy roste zvolna. Řezem by byla škoda narušit habitus (celkový vzhled) keře, proto je nutno místo výsadby pečlivě zvážit. Domácí množení je dosti náročné. V létě můžeme řízkovat napůl vyzrálé mladé větvičky. Pro výsev je třeba sklidit plody na podzim ještě před plnou zralostí a ihned je vyset. Když jsou již zralé, musíme je stratifikovat, tedy přes zimu uložit do vlhkého písku či perlitu v místě s teplotou těsně nad nulou. Vyséváme je pak na jaře.

Hlohyně šarlatová

Rod Pyracantha, který nese české jméno hlohyně, je opravdu hlohům dost podobný. V přírodě se hlohyně vyskytují od jižní Evropy až po střední Čínu. Je známo šest druhů. Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea) roste od Itálie přes jihovýchodní Evropu a Malou Asii po Kavkaz.

Listy přes zimu sice neopadávají, ale vzhledem k tomu, že jsou nenápadné, si to na první pohled ani neuvědomujeme. Hlohyně je ovšem dřevina pozoruhodná z více hledisek. Keř roste vzpřímeně do výše dvou až čtyř metrů a také do stejné šířky. Vypadá poněkud strnule, větve jsou málo ohebné, nepříjemně trnité, dřevo tvrdé. Listy jsou stálezelené, poněkud kožovité, lesklé, tmavě zelené, velké jen 2–4 cm. Jejich tvar se dá charakterizovat jako vejčitě kopinatý. Květy jsou vždy bílé, jen asi 8 mm velké, ale nahlučené v květenstvích širokých i 4 cm.

Nejvýraznější ozdobou jsou ovšem plody. Morfologicky posuzováno jde o malvice (jako třeba u jabloní). Plody velké 5–6 mm se probarvují na keřích v září a říjnu, mohou vydržet dlouho do zimy a sněhu. U původního druhu jsou červené, u vyšlechtěných odrůd v tónech přecházejících přes oranžovou až do žluté. Dřevina je velmi cenná z ekologického hlediska. Plody slouží ptákům jako potrava, hustý a stále olistěný keř jim poskytuje vynikající úkryt. Hlohyně roste poměrně zvolna.

Při srovnání s jinými u nás pěstovanými stálezelenými keři je velmi nenáročná a v okrasném zahradnictví nachází široké využití. Dá se pěstovat v každé zahradní půdě. Roste na slunci i v polostínu, vydrží přísušky, dobře po namrznutí obrůstá. Vysazujeme ji solitérně i do skupin s jinými stejně vysokými keři. Lze ji využít na neprůchodný živý plot. Při vyvazování může sloužit dokonce jako pnoucí dřevina. Pokud si ji chceme doma namnožit, je nejlepší letní řízkování.

Rododendron, pěnišník

Na světě je původních botanických druhů rododendronů (Rhododendron) možná až 1200. Jsou mezi nimi dvacetimetrové stromy i patnácticentimetrové keříčky. Daleko nejvíce druhů roste ve východní Asii (v jihovýchodní Číně asi polovina všech), další pak v Severní Americe (30 druhů). Evropská pohoří, Skandinávie a Kavkaz hostí jen devět druhů, z nichž dva rostou v Alpách a jeden ve východních a jižních Karpatech. Na našem území divoce rododendrony nerostou. Již od 17. století budily velký zájem botaniků a expedičních sběratelů. Zejména do středoevropských zahrad přinášejí velké zpestření, ba přímo exotickou krásu. Byly vyšlechtěny tisíce odrůd.

Z ryze praktického hlediska si je můžeme rozdělit do tří skupin. Takzvané botanické rododendrony mají malé listy a výškou jen málo převyšují metr, druhá skupina, azalky, jsou keře opadavé.

Z hlediska uplatnění jako mohutné keře nás tedy zajímají jen stálezelené rododendrony s listy velkými až 15 cm, které dosahují brzy alespoň dvou metrů. Mají kompaktní vzrůst a tvar na volném prostranství spíše bochníkovitý. Větví se jedině po odkvětu, u mladších jedinců si proto můžeme spočítat věk keře. Květy se objevují v květnu a na počátku června, bývají v bohatých květenstvích. Nejčastěji jsou růžové v různých tónech, pak fialové a bílé. Všeobecně choulostivější jsou odrůdy s květy červenými a světle žlutými. Květy novějších odrůd často krášlí výrazná tmavá skvrna či zvlněný okraj. Plody jsou suché, nevzhledné a je dobře je zavčas vylamovat.

Rododendrony mají speciální nároky na půdu. Musí být kyselá, bohatá na kompost a stálou vláhu. V normální ornici dlouho nevydrží. Vhodnou půdu si nejsnadněji připravíme tak, že do ní přidáme větší množství neupravované (nevápněné) rašeliny, a to do hloubky 40 cm. Také dbáme na to, aby všechna používaná hnojiva měla kyselou reakci. Místo zvolíme v polostínu. Naprosto špatná volba je výsadba k bílé jižní stěně budovy, do vysychajícího svahu nebo na větrné místo. Velmi důležitá je hloubková zálivka před tím, než půda zamrzne. Tato dřevina má kompaktní kořenový bal, proto se i velké exempláře dají úspěšně přesazovat. Množení v domácích podmínkách není dobře možné.

Nebezpečné úkazy na rododendronech

  • Listy jsou nažloutlé, jen žilky temně zelené. Mohou i začít opadávat.

Chloróza (blednička) – způsobuje ji nedostatek železa, často při nevhodné půdní reakci (pH 6 a výše). Obvykle je nutno rychle rostlinu přesadit, protože okyselování půdy by bylo příliš zdlouhavé a málo účinné.

  • Stále menší listy i roční přírůstky.

Často nedostatek dusíku. Počkáme na vhodné jarní období a hnojíme zejména kapalně na list nebo rostlinu přesadíme.

  • Rododendrony rostou, ale listy jsou jen na koncích větví, květů je málo.

Hluboký stín. Proklestíme okolí keře nebo ho přesadíme. Dlouhé větve přivážeme ke kolíkům, aby se nezlomily.

  • Nepravidelné větvení.

Nebyly odstraněny odkvetlé květy.

  • Listy jsou od okrajů okrouhle vykousané, rododendron může i náhle zvadnout.

Až 10 mm velký černý, nelétající brouk lalokonosec rýhovaný. Listy okusuje v noci. Podstatně více však škodí bělavé, až 9 mm dlouhé larvy okousáváním kořenů i kořenového krčku. Potíže působí zejména ve školkách, kde je mnoho pro něj atraktivních rostlin. Doma nelze proti němu chemicky bojovat. Snažíme se sesbírat larvy, mladou rostlinu si na to případně i vytáhneme z půdy.

  • Poupata se nerozvíjejí, uvnitř jsou černá.

Jde o poškození mrazem. Nešťastné počasí, místo nebo odrůda.

  • Na listech černé povlaky.

Po sání mšic a molic zůstávají na listech cukernaté povlaky. Na nich se usídlují černě, což jsou houby. Neškodí přímo, ale listy vypadají nevzhledně a snižuje se jejich asimilační činnost. Tyto povlaky nelze umýt pouhým pokropením třeba i teplou vodu, ba ani čisticími prostředky. Takový postup neprospěje ani rostlině. Je potřeba opakovaně a pracně otírat hadříkem a omývat.

  • Listy svinuté do ruličky a směrované svisle.

Sucho v létě nebo i v zimě. Po zálivce se někdy upraví. V kritické situaci se vyplatí mladé rostliny vytáhnout, namočit a pak opět zasadit.

  • Zčernalé okraje listů.

Také mrazové poškození, některé odrůdy namrznou spíše v květu, jiné v listu.

  • Listy špatně narůstají.

Je třeba se podívat na rub, zda tam nejsou molice, drobní bílí motýlci. Ty se dají lapat na žluté lepivé destičky nebo opakovaně použijeme chemické postřiky.

Zdroj: Časopis Receptář