Růže stolistá (Rosa x centifolia), je menší, asi dva metry vysoký vzpřímeně a poměrně neurovnaně rostoucí hustý keř. Tato růže kvete jen na počátku léta, růžové, hustě plné květy mají průměr asi 7 cm a vynikají intenzivní vůní. A je v květu opravdu sto květních lístků neboli plátků? Těch dobře vyvinutých je nejméně padesát, pokud odtrháváme dál, jsou květní plátky ze středu květu už opravdu malé a netypické.

Nové odrůdy růží kvetou během vegetační doby opakovaně a díky tomu zastínily ty staré. Starobylé stolístky tak zůstaly spíše jen na vesnických zahradách, často nebyly očkované a šířily se prostým dělením rostlin, byly nenáročné a krásně voněly. Díky sbírkám ve světových rozáriích se odrůdové bohatství těchto růží alespoň částečně zachovalo. V posledních letech zájem o ně roste, přibývá obdivovatelů i pěstitelů, od nichž můžeme získat sazenice spíše, než je kupovat v zahradnických řetězcích.

Kam sázet

Abychom prodloužili dobu, kdy kvetou, a obohatili plochy o další barvy, můžeme do sousedství vysadit hybridy růže galské či bílé nebo anglické růže, protože mají podobnou stavbu květu jako stolístky.

Růže stolisté se hodí zejména do větších zahrad, kde jim promineme, že pozornost poutají jen tehdy, když kvetou, tedy tři až čtyři týdny, olistění ani šípky výrazné nejsou. Vysazujeme je nejlépe do jedné řady, čímž si usnadníme údržbu. Mohou být i poblíž stejně vysokých listnatých keřů. Podél cest je vysazujeme v takovém odstupu, abychom mohli volně procházet a přitom je dobře pozorovat. Stolisté růže málo odnožují, nehrozí tedy, že by se šířily mimo jim určenou plochu. Lze je kombinovat mezi sebou v kontrastních barvách, například v bílé a fialové. Nehodí se ovšem mezi moderní velkokvěté růže.

Stolístky jsou odolné a nenáročné

Stolisté růže u nás prokázaly v porovnání s jinými růžemi značnou mrazuvzdornost. Jsou to keře i z dalších hledisek nenáročné, dobře vzdorující chorobám a škůdcům. Nepříjemné mohou být červnové deště, které poškozují květy. Místo pro výsadbu by mělo být prosluněné, ale nikoliv přímo na slunci, kde by hrozil úpal. Plochu před výsadbou hluboce proryjeme a odstraníme kořeny vytrvalých plevelů. Půdy hůře zásobené živinami nebo špatné struktury doplníme kompostem. Umělá hnojiva většinou nejsou potřeba.

Jak sázet

Nejlepším obdobím je podzim (říjen, listopad). V létě si můžeme sazenice vypěstovat z darovaných řízků.

  • Pokud máme sazenice prostokořenné (tedy nikoliv s baly nebo v kontejnerech), kořeny zkrátíme až do živých částí.
  • Všechny růže vysazujeme na vzdálenost asi jednoho metru a o 5 cm hlouběji, než rostly ve školce. Kořeny směřujeme dolů.
  • Půdu přišlápneme, zalijeme ji a zasypeme kopečkem kompostu.
  • V zimě mladé růže chráníme před zvěří.
  • Zjara je radikálně seřízneme na výšku asi 15 cm, přičemž ponecháme jen několik oček.

Další péče

Po odkvětu je vhodné zkrátit výhony asi o třetinu. Plochu kolem keřů udržujeme bez plevelů, zálivka je nutná jen při dlouhotrvajícím suchu. Narostlé keře stolístek není třeba před zimou nějak zvlášť chránit. V předjaří odstraníme suché a polámané větvě a vyřežeme nejstarší výhony, čímž růži zmladíme, a k rostlinám přidáme kompost a minerální hnojivo.

Jak stolístka vznikla?

Růže stolistá neboli stolístka má velmi dávnou a nepříliš jasnou historii spjatou s kulturami starověkých národů.

Pravděpodobně je to velmi starý, v přírodě samovolně vzniklý kříženec. Mezi jejími předky jasně rozeznáváme růži galskou (Rosa gallica) se sklonem k plnokvětosti, dalšími rodiči byly asi růže mošusová (R. moschata), růže damašská (R. x damascena) i druhy z okruhu známé růže šípkové (R. canina).

Ono záhadné křížení se patrně událo někde pod jižními svahy východního Kavkazu. Do Evropy růži stolistou přivezli již ve starověku z Persie Řekové. Konkrétnější údaje jsou ovšem až ze 17. století.

Velkokvětá i miniaturní

Vedle výchozí stolístky existuje také název R. x centifolia rubra. Tato růže se liší pouze barvou květů, které však nejsou červené, jak by se dalo podle názvu soudit, ale jen tmavěji růžové. Zajímavá je Rosa x centifolia major z doby kolem roku 1750, jež má květy až 10 cm velké. Naopak velice cennou miniaturou z hlediska velikosti rostliny i květu je R. x centifolia minor z roku 1664, pěstovaná též pod synonymy R. x centifolia parvifolia nebo i ’Pompon de Bourgogne’. Kompaktní keřík dorůstá jen do výšky 80 cm a má mnoho květů výrazně svítivě fialové barvy. Potom ovšem ani nevadí, že květy jsou jen asi 3 cm velké.

Lepkavé mechovky

Zvláštní skupinou růží, které vznikly mutací, jsou mechovky. První z nich je známá již od 18. století a nese vědecké jméno Rosa x centifolia muscosa. Keř odpovídá vzhledem i velikostí obvyklé stolístce, ale má zmnožené žlázky na květních stopkách, které jsou lepkavé, vypadají jako lesknoucí se kuličky a vyvolávají nesprávný dojem, že na nich sají mšice nebo roste mech. Základní mechovka má světle růžový květ, R. x centifolia albo–muscosa z roku 1788 je bílá.

Tyto růže se začaly záměrné šlechtit opylováním už asi před 200 lety. Během 19. století vzniklo mnoho navzájem si často velmi podobných odrůd, které se lišily barvou květů, v níž byly zastoupeny odstíny růžové, fialové, červenorůžové, bílé a kombinace těchto barev (žlutá chybí). „Mechovatění“ se neomezovalo jen na květní stopky, ale zasahovalo i na kalich, poupě či dokonce řapík listu.