Přesně tak patrně postupoval Jan Svatopluk Presl: Ještě v roce 1819 v Kwěteně české mluvil a psal o lejkovci, zatímco po čase ve svém Všeobecném rostlinopisu (1846) už má dodnes spisovný lýkovec. A u toho dnes zůstanu.
Presl jak v roce 1819, tak později jen volně interpretoval prastarý lidový název vlčí lýko, který ve svých spisech (herbářích) uváděli jak Černý (Johanes Niger de Praga, 1517), tak překladatelé Mattiolova herbáře Hájek (1562) i Veleslavín (1596). O lýkovci jedovatém, Daphne mezereum, sám Presl napsal: „…keř ten se vyznačuje lejkem bělavým outlovlákným, velmi tuhým a držebným“. Držebným tak, že by i spoutaného vlka udrželo, ptám se v této chvíli já.
Možná jsou to jen myšlenkové asociace, protože jiná lidová jména tohoto lýkovce znějí například hadí třešně, vlčí pepř. Zda to bylo označení, vycházející z podoby plodů (třešně by tomu napovídaly – a ostatně i ten pepř – jen si vzpomeňte na dnes moderní „barevné“ pepře). Třešně či pepř, leda tak pro vlka dobré, plané, nevelké. Bartoš (1906) navíc zachytil i lidové jméno dívčí dřevo, případně dievske drevo, o němž se profesor Machek domnívá, že vzniklo „chybou pera“, záměnou za vlčí, protože dívčí i vlčí jsou zakončeny stejně - na čí.
Do toho zase vstoupím já s výkladem latinského rodového jména Daphne. Bývá mimo jiné vykládáno z řečtiny jako složenina ze zesilující předpony da a slovesa fainó, svítím, lesknu se. Tato verze se dovolává báje o dívce, proměněné v keř. Kdysi dávno v antice v keř vavřínu, jehož tuhé listy se skutečně lesknou. Slůvko Daphne si od vavřínů půjčil Karl von Linné, Linnaeus, při popisu rodu lýkovec, který se od té doby nazývá Daphne.
A aby těm kotrmelcům nebyl hned tak konec, s výkladem jiného lidového jména lýkovce, totiž libor, libórek opět přichází profesor Machek, odvolávaje se na německé označení vavřínu (Lorbeer), který například Veleslavín v podobě Scheisslorbern použil také pro lýkovec. Vavřín patří dnes do rodu Laurus a touto cestou se opět ukazuje vazba na lýkovce, protože jeden z druhů lýkovců, lýkovec vavřínový, se jmenuje po vědecku Daphne laureola. Ač jsme jej v někdejší černolické zahradě Botanického ústavu pěstovali, není našincem; v nominátním poddruhu pochází ze západní, střední a jižní Evropy.
V Černolicích jsme ostatně „drželi v zajetí“ i jiné lýkovce, například úžasný lýkovec blagajský, Daphne blagayana z Balkánu. Nechyběl nám ani lýkovec keříčkový (Daphne arbuscula), slovenský endemit. Dnes je díky politickým změnám cizinec, tehdy ještě našinec.
A samozřejmě že tam rostl i lýkovec vonný, Daphne cneorum, který spolu s lýkovcem jedovatým stále máme za člena naší květeny. Ten kdysi spontánně sice vzácně rostl v teplejších oblastech a například v takzvaných reliktních borech a ve výslunných lesních pláštích spíše v pahorkatině a v nížinách než jinde. Známá byla lokalita ve Františkově na říčce Dračici nedaleko Suchdola nad Lužnicí; rostl i ve středním Povltaví právě ve zmíněných reliktních borech. Lýkovec vonný je 10-30 cm vysoký keřík s poléhavými větvemi a s neopadavými listy nahloučenými na konci větví.
To náš nejběžnější lýkovec jedovatý je naproti tomu vzpřímený keř, zpravidla 50-100 cm vysoký; ten náš v Černolicích, zděděný po rodině Stivínově v zadní části zahrady měřil skoro dva metry! Je to opadavá dřevina, jejíž listy raší až po odkvětu, a vyrůstají rovněž nahloučeně na koncích větví a letorostů – což ostatně asi všichni dobře víte. Stejně tak dobře znáte růžové až nafialovělé, zřídka bílé květy. Plody jsou dužnaté červené (někdy žlutavé) peckovice. Dnes lýkovec jedovatý roste roztroušeně až vzácně na většině území, často i v parcích.
Všechny lýkovce jsou chráněné – a všechny jsou jedovaté, zejména v kůře a v plodech. Ty bývají často příčinou otrav dětí, které si kulovité peckovice pletou třeba s rybízem. Obsahují kumariny a jejich glykosidy a udávalo se, že dospělý se může fatálně otrávit po požití více než 10 peckovic.
A jak souvisejí lýkovce s vrabci? Patří do čeledi Thymeleaceae, vrabečnicovité. Sama vrabečnice je jednoletá bylina a její plody jsou nažky, což je základní rozdíl mezi ní a lýkovci. Vrabečnce roční (Thymelaea passerina – Passer = vrabec!) je také vzácností české květeny; roste například na takzvaných Strakonických vápencích, což je ojedinělé naleziště. Většinou je totiž k nalezení v teplých oblastech Čech a Moravy, na výslunných stráních s teplomilnou vegetací.