Trnka obecná (Prunus spinosa)
K naší krajině určitě patří i neprostupné, pichlavé porosty trnky. V časném jaru bílými květy oživují stráně. Plody bývají naopak obvykle ukryty v listech. Jsou to kulaté, černé a ojíněné peckovice svíravě trpké chuti, jež omezuje jejich využití v kuchyni. Po přejití prvním mrazem se z nich však vyrábí výborné víno či pálenka.
Trnka obecná (Prunus spinosa)
Hloh (Crataegus)
V létě a zejména na podzim se probarvují keře na stráních; přímo září do kraje. Velmi hojné jsou u nás hlavně na sušších slunečných místech hlohy. Pokud mají dostatek prostoru, narůstají v letité, široké a trnité keře. Bílé voňavé květy, které mají prokázané léčivé účinky, jsou koncem května hojně navštěvovány hmyzem všeho druhu. Hlohy patří do příbuzenstva jeřábů, ale i třeba jabloní. Jejich drobné červené plody jsou morfologicky malvice. Nejsou jedovaté, ale k jídlu se nepoužívají, jejich chuť je moučnatá. Na našem území se vyskytuje několik druhů hlohů, nejčastěji je to hloh obecný (C. laevigata), který má uvnitř plodu dvě semena. Méně obvyklý je pak teplomilnější hloh jednoblizný (C. monogyna) se semenem jediným.
Hloh (Crataegus)
Brslen (Euonymus)
Středně velký keř brslenu evropského (E. euonymus) má na jaře nenápadné žlutozelené květy, ale plody po prázdninách mohou červeně zářit na dálku. Pro zvláštní čtyřhranné uspořádání mají lidový název „biskupské čepičky“. Jen na jižní Moravě pak roste po všech stránkách drobnější brslen bradavičnatý (E. verrucosa). Ty bradavičky jsou na větvičkách a připomínají puklice. Brsleny jsou silně jedovaté.
Brslen (Euonymus)
Bez (Sambucus)
Takřka obecně rozšířený a známý keř osídlující zejména výživnější půdy je bez černý (S. nigra). Roste i ve vlhkých lesích, ale po velkých povodních roku 1997 a 2002 se ukázalo, že delší zaplavení nevydrží. Pro využití v kuchyni se sbírají voňavé bílé květy i černé plody. Jeho příbuzný je chladnomilný, drobnější a také docela hojný, ale málo známý bez hroznatý neboli červený (S. racemosa). Kvete nenápadně zelenožlutě již od dubna, výrazně červené plody se objevují v létě a jsou jedovaté.
Bez (Sambucus)
Růže (Rosa)
Na stejných místech jako hlohy rostou hojně též divoké růže. Nejčastěji je to růže šípková (R. canina) nebo druhy jí velmi blízce příbuzné. V květnu se její značně ostnité větve obalí světle růžovými či bílými květy a od konce srpna se zvolna probarvují do červena šípky, jež mohou mít značně různý tvar i velikost. Na čaj se ovšem hodí všechny. Další druhy růží jsou již podstatně méně časté. Na vlhkých polostinných místech v podhůří roste růže převislá neboli alpská (R. pendulina), která má na skoro nepíchajících větvích podlouhlé šípky.
Vzácná růže májová (R. majalis) je chladnomilnější a asi metr vysoký keřík zdobí pouze nemnoho kulatých drobných šípků. Naopak na teplých místech roztroušeně roste růže galská (R. gallica). Má z našich druhů největší květy sytě růžové barvy a výrazné vůně, šípky jsou však nevelké, kulaté, červené, nezajímavé. Jedině růže bedrníkolistá (R. spinosissima), vzácný teplomilný druh nízkého vzrůstu s bílými květy, má šípky tak černé, že připomínají spíše borůvky.
Růže (Rosa)
Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare)
Nevelký keř známe spíše z živých plotů. Roste ovšem na teplejších místech i divoce. Má kopinaté listy, které vydrží dlouho do zimy. Kvete úhledně bíle, plody jsou pak kulaté, přímo uhlově černé a pro člověka mírně jedovaté.
Ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare)
Kalina (Viburnum)
Dvě naše domácí bíle kvetoucí kaliny mají naprosto odlišné požadavky na životní prostředí. Kalinu obecnou (V. opulus) s hluboce laločnatými měkkými listy a se zářivě červenými plody zastihneme nejspíše na vlhkém břehu potoka. Jen v teplých oblastech je možno v naší přírodě potkat kalinu tušalaj (V. lantana) s vejčitými tužšími listy. Její červené plody brzo ztrácejí na kráse a černají. Plody obou kalin nejen nepříjemně voní, ale jsou i slabě jedovaté.
Kalina (Viburnum)
Svída (Cornus)
Na místech značně rozdílných u nás rostou dva druhy svídy. Téměř všude najdeme bělokvětou svídu krvavou (C. sanquinea) s černými drobnými plody v početných plodenstvích, které ale nejsou jedlé. Červeně vybarvené jsou větve, což lze pozorovat nejlépe v zimě na pozadí napadaného sněhu. Příbuzná svída dřín neboli dřín obecný (C. mas) má s předešlým druhem podobný jen vejčitý list. Z velkých keřů v naší přírodě začíná kvést nejdříve, někdy již na konci února. Množstvím drobných žlutých květů láká včely. V srpnu se pak objeví sytě červené, až 2–3 cm velké vejčité plody, které obsahují jedno velké semeno. Plody jsou jedlé, kyselé a zdravé. Dřín ovšem roste jen v nejteplejších oblastech Čech a Moravy.
Svída (Cornus)
Zimolez (Lonicera)
Z u nás rostoucích druhů zimolezu je nejčastější velmi nenáročný zimolez pýřitý neboli obecný (L. xylosteum). Středně vysoký keř má bíle nažloutlé květy, z nichž se vytvářejí drobné kulaté, sklovitě světle červené plody. Naopak černé plody má v horských oblastech roztroušený zimolez černý (L. nigra). Dobrým poznávacím znakem těchto zimolezů je, že plody obou druhů často po dvou srůstají u stopky. Tyto zimolezy jsou považovány za mírně jedovaté.
Zimolez (Lonicera)
Střemcha obecná (Prunus padus)
Roste na stejně mokrých místech jako kalina obecná a vytváří vysoké keře. Bílé květy v převislých rozvolněných hroznech až omamně voní. Mění se v drobné černé jedovaté plody.
Střemcha obecná (Prunus padus)
Další keře, domácí i cizokrajné
Přehled upozorňuje jen na ty nejhojnější či nejzajímavější druhy listnatých keřů s dužnatými plody. Při troše štěstí uvidíme v přírodě i další, které určíme podle některého botanického klíče – například dřišťál obecný (červené plody), krušinu olšovou (černé), řešetlák počistivý (černé), višeň křovitou (červené), mahalebku obecnou (černé), lýkovec jedovatý (červené), skalník celokrajný (červené).
Pokud se po naší krajině pozorně porozhlédneme, zjišťujeme, že keře mají plody převážně červené, v menší míře černé.
Keře cizokrajné, které občas místy zplaňují, přinášejí však plody i jiných barev – známý až plevelivý pámelník bílý (Symphoricarpos albus) má plody opravdu bílé, stejně jako svída výběžkatá (Cornus sericea); obě dřeviny pocházejí ze Severní Ameriky. Kustovnice cizí (Lyceum barbarum) ze Středomoří má zase vejčité oranžové plody a zejména kolem cest nalezneme mohutné keře myrobalánů (Prunus cerasifera) s jedlými, ale kyselými plody barvy žluté, oranžové i fialové. Dostaly se k nám z přední Asie jako podnože pro švestky.
