Před nástupem moderního lesnictví naši předci využívali lesy dnes již pozapomenutým způsobem. Staronové pařezinové hospodaření však může být velmi užitečné i v současnosti, neboť ke dřevu jako ke zdroji energie se opět pokorně vracíme. Ve Francii, Rakousku a dalších zemích, kde tradice nepřerušil a soukromý majetek neznárodnil komunistický režim, zapomenuto ani nebylo. Zvláště pro drobné vlastníky lesa je totiž velmi výhodné.

Výzkum pařezin je proto velmi aktuální. Je například součástí dlouhodobého projektu Botanického ústavu AV ČR, zabývajícího se vývojem lesů (www.longwood.cz). Spolupracuje na něm řada vědců rozličných specializací. Skupinu zabývající se ekologií lesní vegetace vede geobotanik Mgr. MgA. Radim Hédl, Ph.D., který o výzkumu pařezin publikoval společně s historikem ekologie lesa MA. Péterem Szabó, Ph.D., řadu odborných statí. Čtenářům nabízíme stručné shrnutí poznatků, ke kterým výzkum dospěl a které mohou být užitečné nám všem.

Co je to pařezení?

Mnoho druhů listnatých stromů má schopnost obrážet. I když jsou seříznuty u země, nebo přijdou o vrchol, z pařezu vyraší hned několik nových výhonů. Díky tomu stromy, okousané zvěří či polámané vichřicí, neodumřou. Rostou dále, i když v pozměněné podobě. Obdivuhodné životaschopnosti stromů naši předci pilně využívali. Seříznutý stromek totiž obráží hned několika výmladky, které rychle sílí - zvláště pokud má obrážející pařez na mýtinách dostatek světla.

Pařezinové hospodaření je v nížinách a pahorkatinách Česka doloženo už od neolitu, tedy z doby před osmi tisíci lety. Pravěké pařezení probíhalo na celém území osídleném člověkem, což dokládají například i archeologické výzkumy v Anglii, Belgii a Německu. Intenzivní, ale přitom trvale udržitelné využívání dřevin bylo životně důležité v teplejších oblastech, kde lesy zabíraly jen část úrodné půdy. Pařezinové hospodaření se s malými obměnami využívalo až do poloviny 20. století. Pak pařeziny, v lesnické terminologii zvané nízké lesy, nahradily lesy vysoké, v nichž ve spořádaných monokulturách čekají stromy i přes sto let, než je lesníci porazí a vysadí nové (ve vyšších nadmořských výškách především jehličnany které se k pařezení nehodí, neboť neobrážejí).

Polínka rovnou do kamen

Výzkumu pařezinového hospodaření se věnuje i projekt Ministerstva zemědělství ČR (více na webu www.nizkyles.cz) či Mendelova univerzita (více na www.coppice.eu).

Pařezinové hospodaření je velmi efektivní způsob, jak získat palivové dříví. Naši předci nebyli vybaveni motorovými pilami ani těžkou těžební technikou, zpracovávat velké kmeny na otop by pro ně bylo velmi nevýhodné. Zato výmladky, smýcené v době, kdy dosáhnou žádoucí síly, byly k topení jako stvořené. Hospodáři pařeziny mýtili podle druhu dřeviny a potřeby jednou za sedm až dvacet let. Ve středověku byla doba odmýtí kratší, později se prodlužovala a dnes by mohla být užitečná i perioda dlouhá až 40 let.

Nařezané či nasekané větve lesníci vázali do otýpek, které sloužily k topení v kuchyni i k vytápění domů. Otýpky byly i žádaným zbožím a pro majitele lesů či celých panství znamenal jejich prodej značný příjem. I dnes může být topení výmladky snazší a levnější, než zpracovávat objemné kmeny. Štepkovače a samonásypné kotle možnosti jejich využití ještě rozšiřují.

Lidé potřebovali dřevo i na stavby, pro tento účel se však výmladky nehodily. Proto ponechávali některé stromy růst do výšky po desítky, ba stovky let. Nazývali je výstavky a nejčastěji jimi byly duby, které mají kvalitní, tvrdé dřevo. Mohutné stromy rostly ve velkých rozestupech, na hektaru lesa jich bývalo jen několik. A ještě dnes můžeme bývalé výstavky rozeznat i v odrostlých, dávno nemýcených pařezinách. Pyšní se mohutnou korunou, kterou mohly utvořit jen díky prostoru, který kdysi měly. Právě výstavky významně přispívaly k životodárné rozmanitosti lesů, jejich koruny a dutiny poskytovaly útočiště ptákům a veverkám, odumřelé dřevo starých větví sytilo bezobratlé živočichy.

Pařeziny jsou prospěšné pro všechny

Plně funkční a dostatečně rozsáhlý pařezinový les zatím u nás nemáme, ale zkušební plochy už vznikají, a to v rámci výzkumu. K pařezení se hodí prakticky všechny listnaté stromy. Cena z nich získaného palivového dřeva se však může podle druhu značně lišit.

Dávné pařeziny byly velmi pestré co do počtu druhů rostlin a návazně i živočichů. Po poměrně nedávné přeměně nízkých pařezinových lesů na dnešní vysoké se pestrost druhů, které v nich žijí, prudce snížila. Rozmanitostí života ovšem přestaly kypět nejen lesy hospodářské, ale i porosty chráněné před zásahy člověka. Například na Děvíně, nejvyšším kopci Pavlovských vrchů, byla první rezervace založena v roce 1945. Původně pařezinový les, bohatý na flóru i faunu, byl ponechán přirozenému vývoji. A současné průzkumy ukázaly, že se tam vyskytuje méně druhů flóry a fauny, než by mělo. Pestrost životem kypící přírody totiž závisela do značné míry právě na periodickém mýcení pařezin.

Pařezinové lesy byly rozčleněny na více poměrně rozsáhlých částí, hospodáři mýtili každý rok jednu. Na čerstvě smýcené ploše vznikla osluněná oblast, ráj travin, květin a hmyzu. Pak postupně zarůstala a houští obývalo množství ptáků. Těsně před smýcením byla půda silně zastíněná a chudá na rostlinstvo, ale bohatá na humus a množství hub a dalších rozkladačů. Po smýcení měl proto nový život dobrý základ. Právě pestrost prostředí a především dostatek slunce na pasekách svědčily mnoha dnes vzácným druhům. Nevadilo jim, když jejich palouk zarostl. Živočichové se přestěhovali na vedlejší slunné místo, květiny tam poslaly svá semena. Podobně i staré pařezy, z nichž stále vyrážejí nové výmladky, poskytují domov mnoha živočichům.

Návrat ke kořenům

Způsob obhospodařování pařezin připomíná pěstování rychle rostoucích topolů a vrb. Oproti nim má však pařezení původních dřevin určité výhody. Habr, lípa či dub žijí déle, mají schopnost obrážet stovky let, můžeme je seřezávat několik desítek cyklů. A zatímco plantáže topolů zakládáme na polích, pařezení může probíhat v již vzrostlém lese. Vznikne tak prostředí pestřejší a užitečnější než na jednodruhové plantáži. Daří se v něm nejen mnoha druhům rostlin a živočichů, ale i houbám, poskytuje lesní plody. Není třeba odstraňovat plevel, nehrozí vyschnutí půdy. Založení plantáže na volné půdě sice přinese rychlejší užitek, ale pařeziny jsou pro přírodu podstatně přínosnější. Je proto načase začít znovu využívat jednoduchý a staletími prověřený systém našich předků, který je vlastně zároveň kulturní památkou.

Foto: Radim Hédl a Shutterstock