Botanik Václav Větvička.
Zdroj: Deník / Martin Divíšek

Botanik Václav Větvička: Čím blbější sedlák, tím větší má brambory

Do bramborobraní i do dobramborné či dovyorné je možná ještě daleko, je teprve září po létu víc než horkém. To jen já jsem si, nevím proč, vybavil své rozmanité bramborové vzpomínky.

Ta první je z bramborových brigád z časů studií. Vlastně ty první. Jedna byla nedaleko Pičína na Příbramsku, kam nás v maturitním ročníku nahnali koncem září na bramborovou brigádu. Tamní agronom (bůhví, zda ho ještě země nosí, vždyť to bylo před více než 60 lety!) nás zavedl do řádků a dlouhým odpichovátkem je rozdělil na úseky. Od souvratě ku souvrati. Když došel od jedné k druhé, otočil se a odměřoval. Řádek samozřejmě nebyl na celý násobek kroků odpichovátka, a tak když šel v protisměru, vyměřené úseky mu „nesedly“, neodpovídaly.

Brambory pěstujeme v řádcích.

A hned se do nás pustil, že jsme sabotéři, že vyznačené kolíčky překládáme atd. Říkali jsme mu Prvok pičínský. Bylo nám sedmnáct a kupodivu i ten sběr, vybírání brambor, nás bavil. Druhá studijní brigáda je téměř stejně stará, jen o rok mladší. Na jaře 1956 studenti pořádali v Praze majáles – bohužel s neblahými důsledky. Jedním z nich bylo zrušení vojenských kateder na vysokých školách. Nás to postihlo jako první. Sice jsme vyfasovali ještě vojenské mundúry, ale mohli jsme je použít, jen když nás na podzim téhož roku místo studování poslali na brambory. To se ještě pěstovaly dokonce kousek od Vlašimi.

Další bramborová reminiscence se dovolává starého rčení: Čím blbější sedlák, tím větší má brambory. Když jsem byl pověřen řízením pokusné a aklimatizační zahrady v Černolicích, zjistil jsem, že tam jsou velké neobdělané plochy. A těch mi bylo líto. Rozhodl jsem je připravit pro budoucí školku. To jde nejlíp s pomocí okopanin, tedy i brambor. Že jsem se kdysi a kdesi vyzpovídal z toho úžasného pocitu z vyorané první vlastní brázdy, z té krásné, lesklé „obrácené“ země. Plácek, políčko pro budoucí školku bylo snad dva nebo tři ary velké. Tedy spíš malé. A považte, že my, čtyři tamní zaměstnanci, jsme onoho podzimu získali každý velký pytel brambor. Nepráškovaných, vlastní rukou vysbíraných. Jako ti „blbí“ sedláci. Navíc do školky se mohlo na jaře začít sázet.

Bohatou úrodu brambor zajistí kvalitní půda a hojné hnojení

Toho by nikdy nebylo, kdyby se do Evropy nedostali jihoameričtí imigranti. Spíš by to mělo znít nedostaly. Byly jimi právě brambory. Asi před 15 000 lety pronikaly z východní Asie mongoloidní kmeny přes Aljašku Amerikou dále k jihu. Spíš kontinentem, Amerika na své jméno ještě dlouho čekala. Postupovaly zvolna, času měly tisíce let – až dorazily do jihoamerických And, a tam objevily lilkovité rostliny, brambory. Po botanicku Solanum tuberosum. Možnost konzumace jejich hlíz změnila život imigrantů: z kočovníků se mohli stát usedlíci. Spíš museli, protože brambory pevně držely v zemi.

Na bramborové sobotě nechybí ani ohníček.

V prvopočátcích hlízy brambor konzervovali sušením. Sušené hlízy, tzv. chunos, byly nejen potravinou, ale dokonce i platidlem a směnným zbožím. Po tisíciletích objevili brambory Evropané. Kdy to bylo, se uvažuje rozptýleně: prý mezi roky 1535 až 1537. Stalo se tak v dnešní Kolumbii, kde je jistý Julian de Castelianos našel a popsal. Po čase už se rozlišovaly na papa (syrové hlízy) a zmíněné chunos, sušené. Do Evropy první brambory „připlavaly“ někdy v letech 1565 až 1570. K nám přišly až v polovině 18. století. Zaváděli je mniši františkáni, řádoví bratři z pražského kláštera u Hybernů.

Ve dvacátých letech 20. století nevelká ruská expedice přivezla z And asi 60 planých „druhů“ a asi 20 starých „indiánských“ odrůd. Ty pak byly použity ke šlechtění kulturních odrůd, odolnějších k plísni bramborové. Jiné přivezl celkem nedávno jeden z mých kolegů opět z And předal je do Výzkumného ústavu bramborářského v Havlíčkově Brodě.

Některé odrůdy brambor kvetou fialovými květy.

Když jsem byl jedním žurnalistou otázán, která z rostlin je má nejmilejší nebo se mi nejvíc líbí, reagoval jsem přibližně takto: S orchidejí mne neuctíte, já mám například rád kvetoucí brambořiště, kvetoucí bramborové pole. Že je v poslední době marně po Čechách hledám, je jiná pohádka, jiný příběh. Přidám raději pár údajů: jako nové brambory se označují ty ze skupiny „rané odrůdy“, sklízejí se začátkem léta. Polorané potká sklizeň uprostřed léta a podzim je vyhrazen pozdním odrůdám. To určitě všichni víte. Tak přidám kuriozitu, kterou svého času „objevil“ redaktor Mladého světa Josef Velek: při mechanizované sklizni absolvuje každá hlíza, každý brambor 40 metrů kutálení a 12 metrů pádů. Tak se nedivte, že co chvíli některá z hlíz nahnívá. Pokud jsou pak průmyslově zpracovány, z jedné tuny hlíz lze vyrobit buď 170 kg škrobu, nebo 112 litrů lihu.

Akční letáky