Dali jste si v loňském roce narašit barborky? Ty s malým b, třebaže optimální dobou pro jejich odběr byl svátek svaté Barbory, tedy 4. prosinec. Je to zvyk vžitý snad po staletí, z časů, kam jen lidská paměť sahá, zejména lidová, prostá, venkovská, se všemi svými příslovími a pranostikami.

Tam někde lze hledat stopy či prameny tzv. rychlení. Jen tak pro připomenutí (i když vím, že víte!), ocituji moudrou knihu: Rychlení je pěstitelský zákrok, zkracující dobu vývoje a růstu zahradních plodin, (např. zeleniny, květin) zvýšením teploty a vlhkosti vzduchu v tzv. rychlírnách, speciálních sklenících.

Vůně hyacintu

Do zahradníka jsem měl daleko (ostatně ani dnes to nemám blíž), a přesto jsem jako klouček rychlení prováděl například s hyacinty. Jaképak například, dělal jsem to pod vedením maminky, rok, co rok. Hyacinty patřily a patří k našim oblíbencům, a tak jsme někdy už před Vánocemi, zpravidla o nich vyštrachali uložené hyacintové cibule z uskladnění; z půdy jsme je vyzvedávali zpravidla během července, očistili je a pak ležely v suchu a poměrně i v chladu. Odborně se tomu říká pozdní rychlení – protože to časné, na to doma podmínky nejsou; vyžaduje to především tepelné ošetření cibulí. Později jsem zjistil, že to naše rychlení předstihlo přírodu sotva o 20 dní; s hyacinty a spol. musíte začít už v říjnu!

Vyčenichané cibule jsem sázel do květináčků zhruba tak do dvou třetin velikosti cibulí; jejich vrchol trochu vyčníval nad zem. Zalil jsem je a šup s nimi do tepla. Když byla násypná kamna, tak hned za ně. Ve chvíli, kde se na vrcholu cibule objevily zelenající se výhonky, tedy spíš základy listů, jsem udělal z tvrdého tmavého (nebo začerněného) papíru kornouty jako od kupce na oříšky. Spíš ale užší a delší, rašící cibule jsem jimi zakryl a jejich i moje další cesta vedla do sklepa nebo do prádelny v suterénu, kde sice nebylo moc teplo, ale zima vůbec žádná. A pak jsem jen chodil zvědavě nadzvedávat kornouty, jestli se už neklubou květy. A jakmile se tak stalo, nastoupila zpáteční cesta, nejčastěji do kuchyně k oknu, a ještě o týden později mezi okna, do chladu a světla. Kvetoucím hyacintům pak nezbylo, než vonět – a na to jsem se těšil. K zahradám a zahradničení jsem se dostal mnohem později, snad až po 15 letech.

Novoroční šeříky a barborka z azalky

Přivést do květu, ergo rychlit lze ledacos. Barborkáři vědí, že nejlíp se to zdaří u rostlin (dřevin), které kvetou na tzv. loňském dřevě: příklad za všechny jsou zlatice (forzýtie) a třešně. Růže byste moc nenarychlili, kvetou na „letošním“. Z tohoto hlediska jsou dost zajímavé šeříky. To už je ovšem práce pro profesionály, protože šeříky kvetou taky na letošním – jen se v květnu podívejte! Patřilo ke staré tradici, oslavit příchod nového roku právě kvetoucí snítkou bílého šeříku... Ne všechny zahradnické podniky se o to v 50. či 60. letech u nás pokoušely, a tak to někdy dalo docela fušku a shánění, zajistit tu novoroční bílou krásu. Spolehlivá květinářství bývala v Praze v ulici 28. října (před znárodněním prodejna firmy Walter z Velké Chuchle) a na rohu Žitné (nebo Anglické?), kde působila paní Albínka a měli tam k vidění velkou bílou sochu, ženský akt jak z kararského mramoru. Stejně jako paní Albínka byly obě i na tom 28.říjnu - v těch 60. letech to všechno patřilo podniku „Sady, lesy a zahradnictví hlavního města Prahy“.

Oblíbeným rychlíkem, květinou, využívanou k rychlení, jsou konvalinky, dále rozmanité cibuloviny, od raných tulipánů přes narcisy (zejména ty tzv. botanické) až po šafrány (krokusy). Já mám v oblibě něco zcela jiného: „azalku“, Rhododendron praecox nebo ten zcela opadavý pěnišník, Rhododendron dauricum. Koncem ledna si z nich nastříhám „barborky“, na chvíli je dám probudit do vlažné vody na dně vany – a pak už jen čekám na jaro. Spíš předjaří, hodně časné předjaří...